První inscenací, kterou v domě na Zelném trhu nastudoval už jako jeho umělecký šéf, byla Uhdeho a Štědroňova Balada pro banditu. Vrátil se tak ke slavné provázkovské inscenaci ze 70. let, jejíž písničky dávno zlidověly. Nechal si přearanžovat hudbu (a dobře), o sugestivní zpěv a osobnost dvou žen, herečky a muzikantky, opřel sebevědomou, řemeslně zručnou režii.
Aby předešel kritice vícekrát přehřívaného guláše, zahrnul obratně do propagace i inscenace samotné uctivé prohlášení o marné snaze vstoupit dvakrát do stejné řeky. Téma svobody a zrady se ale nepodařilo nahradit stejně silným, a tak tentokrát Nikola Šuhaj vstoupil spíš do prázdného říčního koryta. Klady i zápory Morávkovy Balady ukazují na přednosti i úskalí jeho působení. Jako režiséra i uměleckého šéfa.
Sebevědomí a rozbouřené duše
Divadlo Husa na provázku stálo původně a po dlouhá léta na několika silných osobnostech. Byla tu Eva Tálská, Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil, Boleslav Polívka a další autoři inspirovaní myšlenkou nepravidelné dramaturgie, kterou do základů Husy vložil jejich pedagog Bořivoj Srba, všichni s výraznou originální poetikou. Díky nim mělo divadlo vyhraněný a současně pestrý styl, opřený o otevřenost a experiment. 
Po revoluci tvůrců ubylo, jeden z pilířů divadla, režisér Peter Scherhaufer, pak před koncem století zemřel. Ze zakladatelské generace zůstala Eva Tálská, která zde režírovala několik kvalitních inscenací, více aktivity ale přesunula na své Studio Dům.
Dramaturgii se nedařilo zabydlet v nových časech, krize vyvrcholila pod uměleckým vedením Luboše Baláka, kdy na repertoáru přibývalo průměrných a nepodařených inscenací. Bylo jasné, že Provázek potřebuje nejen nový směr, ale i osobnost, která by mu vrátila pošramocené sebevědomí. Pak přišel Vladimír Morávek a naplnil minimálně druhý z požadavků.
Jako režisér se zatím v Brně nejvýrazněji zapsal čtyřmi adaptacemi Dostojevského. Mají originální, jasně formulovaný styl, výborné herecké výkony. Ale také sklon ke zbytečně halasnému, prázdnému patosu i zjednodušující grotesce. Tetralogie získala několik ocenění, ozývala se ale i kritika sebevědomého režijního gesta, které občas marně zápasí se zachováním skutečného obsahu.
S Dostojevským se ukázala také Morávkova schopnost obratně své inscenace prezentovat. Lákal například na přislíbenou účast Lucie Bílé v jedné části tetralogie (spolupráce se nakonec neuskutečnila), psal o „adrenalinových zážitcích“ z Dostojevského a tištěné materiály obohacoval zprávami o rozbouřených duších všech členů souboru podrobených setkání s Dostojevského romány.
Provedl také souborné uvedení všech čtyř inscenací (kdo věděl o jeho cyklu Čechov Čechům, musel tušit, že k němu tetralogie, hraná celá ve stejné dekoraci, míří). Čtyři herecky i divácky náročné inscenace uvedené v jednom dni a propojené v nový tvar: Svlékání z kůže. Během přestávek oběd pro diváky, pospolitost kolem ruského klasika. Ale i opakování režisérem už vyzkoušeného (a oceněného) postupu. Všechno je zde pohromadě.
Morávkovo umění lákavě prodat i náročné tituly a obratně vyjít divákovi vstříc Provázku samozřejmě z části prospívá. Občas sice jeho umělecký šéf nazývá velkými jmény věci zcela obyčejné, vyvěšuje „prapory posedlosti“ a vyhlašuje „nové smlouvy“, ale síla osobnosti, sebevědomí a originalita, se kterou se za divadlo staví, je pro Husu na provázku potřebná.
Není to tak dávno, co každý výstup odsud byl nejistý, rozbředlý, bez vize. Svou razanci by ale měl opřít o osobnosti, snad zralejší dramaturgy, kteří mu pomohou trvaleji ke smyslu, protože právě jeho ztráta je hrozícím úskalím.
Nejvíce je odráží zmíněná Balada, jako komerční počin vyzněla Morávkova inscenace Pitínského Betlému, kterou také šikovně vyvezl vloni před Vánocemi jako představení pro krajany do New Yorku. Obavy tak může vyvolávat i chystané zařazení Polívkovy inscenace (léta uváděné v jeho divadle pár kroků od Provázku) do předplatného jubilejní sezony, jaká bude připravovaná Opera Scherhaufer, se za pár měsíců ukáže.
Bilance Morávkova dvouletého brněnského působení není jednoznačná. V každém případě probral Husu na provázku z mrákot a vrátil jí tvář populárního divadla. Naplnil ji inscenacemi, o kterých většinou stojí zato mluvit. Pozitivní je rozšíření souboru o zajímavé osobnosti, například autora a režiséra Jiřího Jelínka, principála divadla DNO, který do divadla vnáší rozverně hravého ducha nezávislého, alternativního divadla. Daří se vydávání časopisu Rozrazil, pořádají se besedy, výstavy, scénická čtení, hudebnětaneční večery, festivaly, hostují zde pražské i jiné inscenace.
Zatím bez pevných kontur
Není to málo, především s ohledem na stav, v němž se divadlo ještě nedávno nacházelo. Ale Morávek chtěl, aby Provázek byl znovu originálním kulturním hnutím. A jako takový zatím pevné kontury nemá. Pořádání kvalitních hostovaček českých divadel není mimořádné, stejně jako doplnění programu nedivadelními akcemi.
Jako autor určující podstatně tvář divadla působí zatím sám umělecký šéf (Jelínkovy režie vytváří spíš boční linii programu). Kromě prací těchto dvou zde vznikly za dva roky čtyři inscenace hostujících režisérů, ty ale nijak neposunuly výraz divadla (mimořádné bylo Pitínského Evangelium).
Další dramaturgické směřování není zcela zřejmé. Jasně vymezená jsou Jelínkova autorská představení. Ovšem kompaktní cyklus Dostojevského dovršený Evangeliem sv. Lukáše, dvě inscenace lehce a ne moc úspěšně koketující s politickou a společenskou satirou (Revizor, Rozrazil 04), dvě shakespearovské variace a jedno symbolistní drama mohou pokračovat libovolným směrem.
Po prázdninách vstoupí Provázek do jubilejní 40. sezony. Výročí je pro Morávka výzvou znovu sáhnout do historie, avizuje už zmíněné inscenace k poctě někdejších členů divadla. Zbývá si přát, aby cesta k zlatým časům Provázku byla i cestou ke smyslu jeho existence. A aby se obratně formulované ideje o dalším směřování divadla nestaly jen dobře prodávajícím obalem.
