Hluboká ukotvenost v černé hudbě, produkční a aranžérská dokonalost, vynikající hra všech zúčastněných, vtipné muzikantské i slovní hříčky, drobné samplové zlomyslnosti či nadsazená erotická lechtivost jsou skutečně přítomny téměř na všech albech, která Holý se svými kapelami vydal. Samozřejmě mezi nimi ale lze rozlišovat a nové album stojí zatím nejvýš.
V čem je tedy Armáda špásu (vtipný název mimochodem přesně odpovídá image kapely) lepší než ostatní projekty J. A. R.? Album charakterizuje především stylová rozmanitost a vyváženost. Ještě nikdy J. A. R. nedokázali - i když se o to bezpochyby snažili minimálně na předchozích dvou deskách - tak dokonale a bez rušivých zlomů namíchat tvrdost a syrovost s jemností až jakousi sofistikovanou náladotvorností.
I když jde bezpochyby o „dílo hlavy“ (i když by se tak možná někdy rád viděl, Roman Holý v žádném případě není žádný „insitní umělec“, jakým je do značné míry řada jeho černých idolů) a z nahrávek je slyšet vynikající (post)produkční práci s moderní technikou, nezní z alba jako celku žádný „l'art pour l'artismus“, žádná upocenost.
Jestliže v bookletu v tiráži stojí sebeironické „Přeprodukoval Roman Holý“, je to jen vtip - tohle album by naopak mohlo sloužit za vzor, jak produkovat sice opulentně, ale zároveň tak, aby to posluchače netahalo za uši.
Halucinogenní probarvenost dechů
K stylové rozmanitosti přispívá v rámci J. A. R. stále slyšitelnější rukopis zpěváka Dana Bárty a trombonisty Filipa Jelínka. První z nich jako spoluautor prakticky všech skladeb (což se nepochybně týká hlavně melodických linek jeho partů) výtečně vyvažuje svůj stále filigránštější výraz, typický pro jeho hlavní úvazek v Illustratosphere s přece jen živelnějším přístupem, který je potřebný pro J. A. R.
Nicméně je evidentní, že Bártův vliv právě na Armádě špásu posouvá řadu písní spíš směrem k jeho sólovým aktivitám a lze si je klidně představit na albech Illustratosphery.
Filip Jelínek se jako vedoucí a zejména aranžér dechové sekce vzepjal ke skutečně životnímu výkonu: až halucinogenní probarvenost dechů, obsahující neuvěřitelné zvukové spektrum, snese jakékoli srovnání. Na J. A. R. jsou už od začátku tím nejkontroverznějším osobnosti obou raperů Oty Klempíře a Michaela Viktoříka a texty prvně jmenovaného.
Samozřejmě, Klempířův podivný svět a Viktoříkova „diskošková“ fouňovitost k J. A. R. neodmyslitelně patří, a pokud má člověk jakékoli důvody kapelu poslouchat (a těch je skutečně mnoho), musí se s nimi smířit. Dlužno dodat, že se oba tentokrát více „vyladili“ ve prospěch celku, neboť jejich osobnosti tolik rušivě z nahrávek netrčí. A Klempířovy texty nejen hýří vtípky, ale jsou místy i - jakkoliv „klempovsky“ - vážnější.
Je dobře, že album J. A. R. vyšlo v létě, kdy se na hudební scéně dohromady nic neděje. V podzimních „nadupaných“ měsících by jistě nezapadlo, ale nejen recenzent, ale každý posluchač by na jeho poslech měl rozhodně méně času. Což by byla věčná škoda.
