Smrt krouží nad tím textem, zaúpí v jednom momentě slavná herečka Krystyna Jandová nad Iwaszkiewiczovou povídkou Puškvorec. Nad stejnojmenným filmem Andrzeje Wajdy, který podle ní vznikl, se opravdu vznášejí duše mrtvých lidí, skutečných i fiktivních. Přesto jde o oslavu života a tvorby, jaká v dnešní kinematografii těžko nachází obdobu.
Wajda je zakořeněný v kinematografii poloviny minulého století – v polském "kině morálního neklidu", v nových vlnách, v příklonu k realismu bez opuštění stylizace. I po osmdesátce, dávno po začátku nového milénia, dokazuje, že tenhle přístup není vyčerpaný.
Puškvorec začal "jen" jako další z Wajdových adaptací próz Jarosława Iwaszkiewicze (dříve zfilmoval Slečny z Vlčí a Březový háj). V průběhu natáčení však zemřel manžel zmíněné herecké představitelky, kameraman a režisérův spolupracovník Edward Kłosiński. Wajda se rozhodl původní materiál rozšířit o dvě roviny: o kvazidokumentární "film o filmu" a o monology, v nichž Jandová recituje své deníky z období manželova umírání.
Už jen původním "jádrem" filmu by se byl Wajda přiblížil k vrcholům komorní linie své tvorby, mezi něž patří právě Březový háj, rovněž zatížený smrtí. Jandová hraje manželku maloměstského lékaře, jež ve válce přišla o oba syny. Umírá, ale muž jí nic neřekne. Před letničními svátky se zamiluje do mladíka Boguše a nadechne se skrz něj nového života – dokud osud nezasáhne z nečekaného směru.
Jandová tu opět exceluje těžko pochopitelným způsobem. Nepříliš komplexní roli zživotní dokonalým herectvím. Stačí jí jen pohledy: nudí se, těší se, teskní, je okouzlená, zamilovaná, zrazená... Wajda jí zkušeně nastavuje protihráče a kameraman Pawel Edelman výtečně maluje lenivou předletní atmosféru mazovského městečka.
Už téhle části filmu dominují pečlivě vystavěné kontrasty: zármutek nad smrtí a touha žít, mládí a stáří, společenské konvence versus živočišná touha... Zároveň je zde stejně jako v původní povídce, začínající popisem vůně puškvorce, důsledně akcentována smyslovost: průhledy z domu do zahrady se kochají světlem, venku cvrlikají ptáci, těla se v podvodních záběrech pohybují takřka hmatatelně... Wajda pak oba rysy násobí dalšími dvěma liniemi.
PUŠKVORECPolsko 2009 |
Herečce přibudou další "výrazy", a když běží bosa v plavkách deštěm, divák se klepe zimou. S fikčním světem se srazí naturalistický kvazidokument a divadelně stylizované monology. Rutina práce štábu naráží na skrývané hereččino utrpení.
Málokdy se dnes vidí film, který by tak jednoduchými prostředky říkal tak mnoho. Puškvorec, uvedený u nás v rámci putovní přehlídky Projekt 100, je diamant o tisíci ploškách, do něhož se stačí vpíjet očima. Tíží své látky drtí, ztvárněním povznáší. Jako to nejvyšší umění.
