LN Měli jste loni strach, že se Chinaski neustálým omíláním Tabáčku posluchačům přejedí?
MM: Chtěl jsem se tomu vyhnout, v jednu chvíli jsem taky měl pocit, že je mě všude plno. Být v novinách ale potřebují ti, co nic nedělají, my pořád hrajeme, prodáváme desky, máme plné koncerty. Nechtěl bych, aby si někdo řekl: Vždyť tohle už říkal minule... Vymýšlet nové vtipné odpovědi na stále stejné otázky je čím dál těžší.
LN Loni jste byli nejúspěšnější domácí kapelou. Přemýšlíte o tom, jak dospět k „trvale udržitelnému rozvoji“?
MM: Řešíme to vlastně pořád. Musejí být dobré koncerty, to je základ. Ve studiu se vlastně moc necítím, nejsem žádný instrumentalista, navíc zpěv se natáčí vždycky až nakonec, ve zbylém čase. Ve chvíli, kdy Chinaski nebudou dobří na koncertech, už nás nic nespasí. Žádný Tabáček ani nová deska.
PG: Je to celkem jednoduché. Každé dva roky natočit písničky, které nás i lidi budou bavit. Být zábavní máme jako Chinaski v popisu práce.
LN Většina lidí si ale představuje, že úspěch přichází s televizí a rádii...
MM: Ale my nejsme kapela, kterou by si vybral vydavatel, vzal jednu písničku z desky a protlačil ji do rádií. Vydali jsme desku a nic se nestalo. Ale potom jsme hráli dvě stě koncertů za rok, jako neznámá kapela z Jičína.
LN Kromě koncertů ve Spojených státech a na Slovensku o Chinaski letos není moc slyšet. Vzali jste si volno?
MM: V kapele jsme si dali začátkem roku čtyři měsíce pauzy pro udržení duševního zdraví, viděli jsme se jen jednou na předávání nějakých cen... Já jsem na dva měsíce odjel do ciziny a po návratu jsem měl pocit, že mám znovu o čem psát.
LN Jak moc vám koncerty scházely?
MM: Stát na pódiu a křičet na lidi je pro mě dobrý pocit. Jsem vlastně uzavřený člověk a vždycky jsem těžko komunikoval. Proto jsem v patnácti začal hrát divadlo, přišlo mi jednodušší mluvit cizími slovy, za něco se schovat. S muzikou je to zrovna tak.
LN Kde je pro vás styčný bod divadla a kapely?
MM: Nejdřív jsem do kapely z divadla utíkal. Potom jsme jeli na koncert a já se zas těšil na divadlo. Ve škole vás naučí pracovat s hlasem a s vlastním tělem v prostoru jeviště. Herců je v muzice spousta, vezměte si třeba Jirku Macháčka nebo Igora Timka z No Name.
LN Co vás úspěch Chinaski naučil?
MM: Pro spoustu lidí jsme zrádci, že vláčíme jméno beatnického hrdiny někam, kde nemá co dělat. Ale já jsem kdysi měl vůči lidem taky spoustu předsudků a teprve po létech jsem pochopil, že to opravdu jsou předsudky, že spousta z nich je úplně normálních.
Jde o prodloužení Music Bar Tour z loňského podzimu, uzpůsobené atmosféře hradů a zámků. Na Svojanově se zastaví 30. 6., o týden později na Točníku, 15. 7. na Kunětické hoře, 28. 7. na Zámku Polná. Hosty jsou skupiny Ready Kirken a Temperamento.
Jinými slovy jste se zbavili předsudků tím, že jste se učili chodit v jejich botách?
Chinaski na turné po českých hradech
MM: Přesně tak.
PG: Při hraní v Americe jsme si uvědomili, že doma jsme možná slavní, ale venku se to nepočítá.
Dá se domácí úspěch přičíst vaší cílevědomosti?
PG: Nikdy jsme žádné cíle neměli. Ptají se nás, jestli jsme dosáhli toho, po čem jsme toužili...
MM: ...ale já jsem po ničem takovém vlastně netoužil.
Dnes jste vlastně vrchní patro českého popu - jak vypadá zevnitř?
MM: Myslím, že tak špatný není, je tu i hudba, které věřím. Třeba Lenka Dusilová, Radůza, Michal Hrůza z Ready Kirken nebo Richard Krajčo. To jen noviny a rádia jsou plná lidí, kteří vlastně nedělají vůbec nic. Vzpomenete si z poslední doby na jedinou novou písničku od Ilony Csákové nebo Ivety Bartošové?
