* LN Média se v posledních měsících zabývala spíše různými kontroverzemi v České filharmonii než jejími uměleckými výkony. Už dospěl spor o autorská práva ke smíru?
Nedospěl. V srpnu jsme učinili další pokus, ale orchestr nabídku odmítl. Buď můžeme jít do tvrdého konfliktu, nebo přestaneme pořizovat záznamy pro rozhlas a televizi, což by byla, myslím, chyba, dokumentace by tu chyběla. Do toho přišlo výběrové řízení a v této situaci někteří dávají najevo, že si počkají na nového ředitele a s ním se dohodnou. Jestliže kdokoliv bere vážně zákon a zřizovatele, nemůže jednat jinak než já. Podle zákona se musím chovat hospodárně, chránit majetková práva instituce. Nedělám to proto, abych šidil své kolegy.
* LN Takže dnešní koncert se nahrávat nebude...
Ani tento, ani mimořádný večer s Jiřím Bělohlávkem 19. září ke sto letům od premiéry Mahlerovy 7. symfonie, jenž bude zahájením projektu Mahler 2008–11. Plánovaly se také záznamy z turné v Montreaux a Besanconu... Je to velká škoda.
* LN To vše poškozuje pověst orchestru v očích veřejnosti, nemluvě o zahraničních partnerech.
Oni si to hráči uvědomují, ale chtějí, abych ustoupil. Jsme zaklesnuti jako zápasníci v klinči. Dělali jsme přitom všechno pro to, abychom pro ně našli způsob finanční náhrady.
* LN Hlásíte se do konkurzu?
Uzávěrka je až dvacátého...
* LN Tak jinak. Co byste ještě rád ve filharmonii dotáhl do konce?
Kromě provozních záležitostí, jako je oprava budovy, je to už zmíněný mahlerovský projekt, který je rozvržen do roku 2011 a je na bázi velké mezinárodní spolupráce. Další projekt se soustřeďuje na Bohuslava Martinů, to je náš hlavní jubilant sezony 2009/10. Jsme jediní, kdo si může troufnout uvést všech šest symfonií a hlavní orchestrální díla. Další moment, pro mě vůbec nejdůležitější: od září 2009 nastupuje jako šéfdirigent Eliahu Inbal a je potřeba připravit mu půdu, pomoci mu na startu. To vše mě vede k úvahám setrvat. Ještě to zvážím.
* LN Pražský hudební život je poměrně pestrý, je zde několik těles s abonentními řadami, vznikají nové festivaly. Kde v této hudební krajině má své místo Česká filharmonie?
Česká filharmonie bude vždycky popsána trochu jinak než ostatní orchestry. Je to dáno tradicí, jíž by byla chyba se zbavovat. Podobně jako Národní divadlo máme povinnost neustále občerstvovat určitý repertoár – jen za dobu mého působení se proměnilo jistě pětatřicet procent hráčů a mnozí neměli šanci některé tituly potkat. A tím, že se skladby opakovaně hrají, se tvoří interpretační tradice. Dále chceme poskytovat prostor domácím interpretům, sledujeme bedlivě nové dirigenty. Z hlediska interpretačního umění je dobře, když soubor pracuje na svém stylu. Ten je podle mě ve filharmonii stále přítomen, přes všechny vlivy globalizace, a je třeba ho podržet – například i tím, že ne každého světového dirigenta pustíme k Dvořákovým vrcholným symfoniím. Zásadní je také péče o technickou úroveň orchestru. Tím, že je v Praze tolik festivalů, sem jezdí mnoho zahraničních těles. Srovnání jejich zvuku s naším ve stejném prostředí je ideální laboratoř. A rozumní hráči na ně chodí.
* LN Když zmiňujete mladé české interprety, můžete říci konkrétní jména?
Postavit mladého dirigenta před špičkové těleso – to by se mělo dít opakovaně, ne jako jednorázový záskok, jako to bylo v případě Jakuba Hrůši a Tomáše Netopila. S oběma jsme jednali o dalších termínech, ale jsou natolik vytížení, že budou hostovat až v další sezoně. Máme v hledáčku také mladé zpěváky a instrumentalisty.
* LN Na co se v této sezoně těšíte?
Je to výjimečná sezona, nový šéfdirigent přijde až za rok, čímž se otevřel velký prostor pro hostující dirigenty, kterých bude čtyřiadvacet. Cílem přitom není zvát jen ty, co tu ještě nebyli, ale naopak – dirigenty, kteří se osvědčí, přivést znovu.
* LN Čím to, že Česká filharmonie dovede hrát pod taktovkami různých dirigentů tak kvalitativně rozdílně?
Sama jako pianistka víte, že někdo tu klávesu stiskne – a náhle je tam cosi, co nevysvětlíte, jistá magie. Hráči tomu říkají chemie. Někdy se i u notoricky známé skladby už od prvních taktů probudí cosi, co se nedá popsat – není to v tempu, akcentech ani v dynamice. Najednou se devadesát hráčů probere a vydá ze sebe sto dvacet procent. To je ten zázrak živého umění, žádná nahrávka nemůže nahradit sledování interpreta při práci. Svrchovaný interpret odkryje věci, které neslyšíte. A když i nás, otrlé profesionály, dovede zaskočit, pak se událo něco výjimečného. Takových momentů není moc, člověk musí na koncerty chodit pravidelně jako do kostela, aby se zázraku dočkal.
* LN To byl hezký apel na posluchače, stávající i potenciální. Daří se vám omladit publikum, jak jste si předsevzal v době svého nástupu?
Je to nenápadný proces, ale myslím, že se daří. Nemám nic proti seniorům, sám se mezi ně počítám, jde o to, aby nechyběly generace. Povedla se jedna věc, za kterou si stojíme, pro studenty máme dveře otevřené. Lístek stojí méně než vstupenka do kina. Dále máme vtipné programy pro mladé a teď i pro malé děti – to je investice, která se projeví až za delší dobu. Chceme otevírat obzory, neštěstí je, když se člověk v určitém věku s něčím nepotká, to se pak těžko dohání. Ale mám pocit, že i generace třicátníků, která měla jiné starosti, si začíná uvědomovat, že se ošidila. Jsem optimista a věřím, že se to probudí.
Nedospěl. V srpnu jsme učinili další pokus, ale orchestr nabídku odmítl. Buď můžeme jít do tvrdého konfliktu, nebo přestaneme pořizovat záznamy pro rozhlas a televizi, což by byla, myslím, chyba, dokumentace by tu chyběla. Do toho přišlo výběrové řízení a v této situaci někteří dávají najevo, že si počkají na nového ředitele a s ním se dohodnou. Jestliže kdokoliv bere vážně zákon a zřizovatele, nemůže jednat jinak než já. Podle zákona se musím chovat hospodárně, chránit majetková práva instituce. Nedělám to proto, abych šidil své kolegy.
* LN Takže dnešní koncert se nahrávat nebude...
Ani tento, ani mimořádný večer s Jiřím Bělohlávkem 19. září ke sto letům od premiéry Mahlerovy 7. symfonie, jenž bude zahájením projektu Mahler 2008–11. Plánovaly se také záznamy z turné v Montreaux a Besanconu... Je to velká škoda.
* LN To vše poškozuje pověst orchestru v očích veřejnosti, nemluvě o zahraničních partnerech.
Oni si to hráči uvědomují, ale chtějí, abych ustoupil. Jsme zaklesnuti jako zápasníci v klinči. Dělali jsme přitom všechno pro to, abychom pro ně našli způsob finanční náhrady.
* LN Hlásíte se do konkurzu?
Uzávěrka je až dvacátého...
* LN Tak jinak. Co byste ještě rád ve filharmonii dotáhl do konce?
Kromě provozních záležitostí, jako je oprava budovy, je to už zmíněný mahlerovský projekt, který je rozvržen do roku 2011 a je na bázi velké mezinárodní spolupráce. Další projekt se soustřeďuje na Bohuslava Martinů, to je náš hlavní jubilant sezony 2009/10. Jsme jediní, kdo si může troufnout uvést všech šest symfonií a hlavní orchestrální díla. Další moment, pro mě vůbec nejdůležitější: od září 2009 nastupuje jako šéfdirigent Eliahu Inbal a je potřeba připravit mu půdu, pomoci mu na startu. To vše mě vede k úvahám setrvat. Ještě to zvážím.
* LN Pražský hudební život je poměrně pestrý, je zde několik těles s abonentními řadami, vznikají nové festivaly. Kde v této hudební krajině má své místo Česká filharmonie?
Česká filharmonie bude vždycky popsána trochu jinak než ostatní orchestry. Je to dáno tradicí, jíž by byla chyba se zbavovat. Podobně jako Národní divadlo máme povinnost neustále občerstvovat určitý repertoár – jen za dobu mého působení se proměnilo jistě pětatřicet procent hráčů a mnozí neměli šanci některé tituly potkat. A tím, že se skladby opakovaně hrají, se tvoří interpretační tradice. Dále chceme poskytovat prostor domácím interpretům, sledujeme bedlivě nové dirigenty. Z hlediska interpretačního umění je dobře, když soubor pracuje na svém stylu. Ten je podle mě ve filharmonii stále přítomen, přes všechny vlivy globalizace, a je třeba ho podržet – například i tím, že ne každého světového dirigenta pustíme k Dvořákovým vrcholným symfoniím. Zásadní je také péče o technickou úroveň orchestru. Tím, že je v Praze tolik festivalů, sem jezdí mnoho zahraničních těles. Srovnání jejich zvuku s naším ve stejném prostředí je ideální laboratoř. A rozumní hráči na ně chodí.
* LN Když zmiňujete mladé české interprety, můžete říci konkrétní jména?
Postavit mladého dirigenta před špičkové těleso – to by se mělo dít opakovaně, ne jako jednorázový záskok, jako to bylo v případě Jakuba Hrůši a Tomáše Netopila. S oběma jsme jednali o dalších termínech, ale jsou natolik vytížení, že budou hostovat až v další sezoně. Máme v hledáčku také mladé zpěváky a instrumentalisty.
* LN Na co se v této sezoně těšíte?
Je to výjimečná sezona, nový šéfdirigent přijde až za rok, čímž se otevřel velký prostor pro hostující dirigenty, kterých bude čtyřiadvacet. Cílem přitom není zvát jen ty, co tu ještě nebyli, ale naopak – dirigenty, kteří se osvědčí, přivést znovu.
* LN Čím to, že Česká filharmonie dovede hrát pod taktovkami různých dirigentů tak kvalitativně rozdílně?
Sama jako pianistka víte, že někdo tu klávesu stiskne – a náhle je tam cosi, co nevysvětlíte, jistá magie. Hráči tomu říkají chemie. Někdy se i u notoricky známé skladby už od prvních taktů probudí cosi, co se nedá popsat – není to v tempu, akcentech ani v dynamice. Najednou se devadesát hráčů probere a vydá ze sebe sto dvacet procent. To je ten zázrak živého umění, žádná nahrávka nemůže nahradit sledování interpreta při práci. Svrchovaný interpret odkryje věci, které neslyšíte. A když i nás, otrlé profesionály, dovede zaskočit, pak se událo něco výjimečného. Takových momentů není moc, člověk musí na koncerty chodit pravidelně jako do kostela, aby se zázraku dočkal.
* LN To byl hezký apel na posluchače, stávající i potenciální. Daří se vám omladit publikum, jak jste si předsevzal v době svého nástupu?
Je to nenápadný proces, ale myslím, že se daří. Nemám nic proti seniorům, sám se mezi ně počítám, jde o to, aby nechyběly generace. Povedla se jedna věc, za kterou si stojíme, pro studenty máme dveře otevřené. Lístek stojí méně než vstupenka do kina. Dále máme vtipné programy pro mladé a teď i pro malé děti – to je investice, která se projeví až za delší dobu. Chceme otevírat obzory, neštěstí je, když se člověk v určitém věku s něčím nepotká, to se pak těžko dohání. Ale mám pocit, že i generace třicátníků, která měla jiné starosti, si začíná uvědomovat, že se ošidila. Jsem optimista a věřím, že se to probudí.
