LN Jan Švejnar je dalším z vašich zpovídaných - kolikátý knižní rozhovor je to vlastně?
Myslím, že dvacátý čtvrtý, ono se to špatně počítá, některé knihy vyšly ve dvou podobách. Ale to je nejmenší číslo, když počítáme i ty, které jsou napůl eseje a napůl rozhovory.
LN Tento poslední jste pořídil velmi aktuálně a rychle...
Zato ty předchozí jsem ale většinou dělal dlouho, spíš léta.
LN Představujete tentokrát muže, o němž pořád ještě mnoho nevíme.
Tak to bylo i u Dálkového výslechu s Václavem Havlem v roce 1985 nebo u rozhovoru s Václavem Klausem První zprava, který jsem psal v roce 1991. Vlastně jsem vždycky představoval lidi v podstatě neznámé.
LN Co jste si o profesoru Švejnarovi nastudoval?
Jedna z mých podmínek, než jsem se do knihy pustil, byla, že mi lidi z jeho štábu připraví podklady, kopie jeho knih. Měl jsem objemný balík různých výjezdů, jeho knihu, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 1997, Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě, a důležitý je i český překlad jeho zprávy pro Světovou banku Strategie ekonomické proměny Československa, který vyšel v Nakladatelství Lidové noviny v roce 1990.
LN Co vás na Janu Švejnarovi zajímalo nejvíc?
Základní úvaha byla, že mě zajímá jeho mozek a ne nějaké osobní věci, drby, vztahy nebo aktuality -třeba jeho vztah k radaru. Chtěl jsem se dozvědět to zásadní, co přetrvá, i kdyby se o funkci ucházel třeba za pět let.
LN Bavili jste se - a podle toho se jmenují i kapitoly knihy - o politice, dějinách, globalizaci, komunikaci i o prezidentské funkci. Překvapilo vás něco z jeho názorů?
Skoro v každé té kapitole bylo něco, co mě upoutalo. Takováto kniha je ale vždycky střetem dvou rozdílných koncepcí. Je to dialog, ne čistý portrét. Když hovořím s lidmi, kteří do politiky vstupují a chtějí v ní dělat kariéru - to byl případ Havla, Klause i Švejnara - mají pochopitelně na mysli, čemu ta kniha má sloužit, poěkud se stylizují, jak by chtěli, aby je voliči viděli. Moje snaha je naopak tuhle jejich slupku prolomit a dostat se spíš ke skryté tváři, k té složitější duši toho člověka. Takže je to vždycky střet různých pohledů, dokonce i na účel té knihy. Někdy vítězím já, někdy oni.
LN Portrét ztrácí na objektivitě?
Jeho tvary jsou oblejší. Ty postavy jsou vždycky zajímavější, než jaké se z nich snaží vykreslit jejich aparáty.
LN Dělal jste rozhovor s Václavem Klausem a teď s Janem Švejnarem. Byl v tom rozdíl?
Kdybych porovnával přístup k rukopisu v zárodečném tvaru, musím přiznat, že byl stejný. Oba jsou ekonomové, věcní hoši, kteří naprosto jasně uvažovali a stáli si za svým. U Klause do hotového tvaru nikdo nevstupoval, jenom my dva, ale mělo to zase za následek, že pak si jeho volební štáb tu knihu nekoupil, protože s ní byl nespokojen. Tentokrát volební tým vstoupil a zdá se mi, že je to na výsledku trochu vidět.
LN Čím je Jan Švejnar pro vás zajímavý?
Bezpečně globálními zkušenostmi. V sedmnácti byl v Nigérii, emigroval do Švýcarska, vystudoval ve Spojených státech a pak pracoval de facto po celém světě, má velmi široký rozptyl, zná dokonale Jižní Ameriku, pracoval v Británii i ve Francii. Je to typ toho moderního západního profesora, který je doma všude. Takhle vypadají ty emigrantské děti - vrací se jim to, oč jsme je připravili, jsou snáz všude doma a mají vypěstované sociální cítění. Protože samy na sobě poznaly tvrdé podmínky a jistou vyloučenost, musely bojovat o to své místo na slunci.
