Posuďte sami: pravicové i levicové vlády dvanáct let v až dojemné shodě filmovou legislativu ignorovaly. Kolem zmíněného zákona prosvištěly dějinné události, rozpadl se společný stát a trh pro filmy se o třetinu zmenšil, s příchodem TV Nova a kabelových stanic se dostala česká kina do krize a z velké části zanikla. Po roce 2000 začala hollywoodská studia eskalovat svou světovou expanzi, dorazily multiplexy, jejichž silové praktiky se od obchodních metod hypermarketů liší jen tím, že se o nich nemluví, vystřídaly se hned čtyři parlamenty poslanců a Japonci vynalezli DVD.
Zmíněný zákon to přestál bez změny. I přesto, že jím zakládaný fond je předurčen k zániku, neboť jeho zdroje - koruna ze vstupenky a zisk z využívání starých filmů - vysychají. Návštěvnost v kinech kvůli DVD celosvětově klesá, u nás třeba meziročně o dva a půl milionu prodaných lístků, a Adéla ještě nevečeřela už taky není takový hit, jako bývala.
Filmaři utřeli a ještě dostávají mazec
V této dramatické situaci přichází ministerstvo kultury s novelou, která pod stejným heslem „promítej a plať“ rozšiřuje zdroje fondu o trvanlivější příjmy a poslanci začnou filmařům (i mně osobně) tuto právní záplatu ještě ke všemu popisovat jako součást vyššího plánu, velkolepé audiovizuální právní rošády jménem „Škodný nebude nikdo“: České televizi bude zvýšena koncese výměnou za její kus reklamního koláče, komerční televize se podělí o zbylou reklamu a bez řečí za to filmařům přispějí do fondu.
Osmnáct měsíců filmaři docházejí na zasedání kulturního výboru, vysvětlují a přinášejí pozměňovací návrhy. Výsledek je znám: Česká televize plesá nad zvýšenou koncesí, komerční televize si brousí zuby na novou reklamu, filmaři utřeli a ještě dostávají v novinách mazec.
Ministr Jandák se cítil po pěti měsících se zákonem unaven. Chápu ho. Já jsem urvaný už jen z osmi let pozorování, jak se filmaři snaží přimět poslance a své ministerstvo k vymyšlení koncepce. Inspiraci je možno brát leckde - v Irsku je třeba systém více orientovaný na daňovou stimulaci se zvláštním zřetelem na přilákání zahraničních produkcí, ve Španělsku zas několika způsoby rozdělovaná podpora ze státního rozpočtu.
Někde je to systém spíše levicový, jinde spíš pravicový, vždy však „systém“. Nikoliv „jeden fond pro všechny od Kameňáku po Švankmajera a k tomu sada nekonzistentních přímých dotací ze státního rozpočtu“, pro něž je Festival filmů s leteckou tematikou Praha „důležitý“, ale Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava ne.
Filmová legislativa by měla vnímat, film kultivovat, hledat, kde a co může film státu přinést (přeplácíme se s okolními státy o korejskou autotovárnu a přitom nečinně přihlížíme odchodu hollywoodských monstrprodukcí za úlevami na daních) i kde potřebuje pomoci.
Výroba filmů se v mnohém liší od běžné výroby: od nestandardního průběhu cash-flow, přes problémy s pojištěním až k sezonnímu charakteru práce či nemožnosti ovlivnit koncovou cenu produktu - za Matrix po vás budou vždycky chtít stejně jako za Kameňák - a na rozdíl od zemědělství ho ani levice nehodlá chránit před importem, ať už hollywoodským či třeba silně dotovaným francouzským.
Nestatečnost levice se však nevyrovná neinformovanosti pravice. Žádnému z pravicových komentátorů - od Ondřeje Neffa přes Vladimíra Bystrova až k prezidentskému poradci Michalovi Petříkovi - nestojí současný český film ani za uplivnutí (podle Neffa se „na to nedá koukat“, Bystrov zřejmě viděl vše, neboť kvantifikuje „jsou z devadesáti procent zkažené“), ale nechtějí změnu, raději návrat do roku 1992.
Ach, ty duše filmařů!
Bystrov ve svém stěží uvěřitelném textu, který vyšel pod titulkem Komunistické duše filmařů v předvčerejších Lidovkách, popisuje producenty a režiséry jako „nestydaté hysterické reziduální komunisty“, kterým jen nečekané chování levicové většiny v parlamentu zabránilo zorganizování návratu k socialistické kultuře (!!!) a pohrdá jimi dokonce natolik, že jejich jména zkracuje do iniciál.
Režiséra K. výsměšně varuje, že ani v Británii by mu „bianko šek“ na filmy nikdo nezajistil. V tom má recht. V Británii by Aurel Klimt i jako cizinec mohl místo „bianko šeku“ tak nanejvýš požádat o podporu UK Film Council, agenturu masivně dotovanou ze státního rozpočtu a výnosů prosperující Národní loterie, a to v některém z jejích šesti programů pokrývajících vše od mladických debutů až po digitalizaci kin, s trochou štěstí uspět, film natočit a dostat se s ním do soutěže v Cannes (proč ne, UK Film Council tam měl letos dva filmy, jeden vyhrál), dostat další podporu, tentokrát na export, prodat film do České republiky, nechat se přivézt na premiéru, pozdravit diváky a rozšlápnout Bystrovovi brejle.
Nepomohlo by to. Zatím to nevypadá, že by bylo filmařům pomoci. Ale ta úleva...
Autorovi by přijetím novely zákona zaniklo členství v Radě fondu ČR pro podporu a rozvoj kinematografie
