Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho je nejznámější a nejčastěji uváděná hra dramatika, režiséra, spisovatele a spoluzakladatele pražského Činoherního klubu Ladislava Smočka. Napsal ji v Plzni. A postupně: první verze vznikla už před pětašedesáti lety, s odstupem času se ale k textu vrátil a jeho finální podobu dokončil v létě roku 1965 u otevřeného okna bytu ve třetím patře činžovního domu s výhledem na Chodské náměstí.
Jen pár minut chůze odtud, na náměstí Míru, se letos v červenci hrála zatím nejnovější inscenace Smočkovy slavné grotesky, označené výstižně jako manifest divadelní hravosti. Její premiéra a deset repríz byly součástí 15. ročníku open air festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem. Titul, který organizátoři festivalu zvolili i coby dárek k blížícím se devadesátinám autora, se tak vrátil takřka na místo svého zrodu.
Lidovky.cz: Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho vzniklo v Plzni, podobně jako některé další vaše hry a dřívější literární skici a povídkové prózy. Plzni jste také v roce 1995 věnoval a sám režíroval divadelní koláž Nejlepší den k 50. výročí osvobození města Američany. K Plzni tedy máte velmi osobní vztah. Připomenete jej?
Připomenu, ale kdybych se měl rozpovídat, to by vydalo na tlustou knihu. Pokusím se aspoň připomenout, jak a proč jsem se do Plzně dostal. V mé duši Plzeň hraje podstatnou roli a nějak se o tom ví, jinak by se čas od času nenapsalo, že jsem plzeňský rodák. Ale nejsem, narodil jsem se v Praze, vyrůstal a začal chodit do první třídy zase v Českých Budějovicích a okupaci Němci jsem pak zažil 15. března 1939 pro změnu v Týně nad Vltavou, to je městečko mých prarodičů, které je mi rovněž drahé. A v roce 1940 jsme se celá rodina odstěhovali do Plzně.
Rodiče a chůva, kterou já láskyplně oslovoval dětskou přezdívkou Bůkra, tam jeli na krátký čas dřív a po návratu vyprávěli, co tam všechno je. Zvláště Bůkra ve mně zažehla silný cit pro Plzeň už předem. Ohromilo mě, že na rozdíl od Budějovic, kde jezdil vždy jeden tramvajový vůz, v Plzni – považte – tramvaje jezdí s vlečňákem! A hlavně tam jezdí tramvaje, kde se dveře samy otevírají a zavírají. To bylo ohromující, co mi Bůkra oznámila. Plzeň jsem proto miloval dřív, než jsem se v ní octl.
