Česká literatura je úplně vyřízená. To by znělo efektně, že ano? Ovšem přesnější je tato formulace: titulů vychází tolik, že máme co dělat, aby s koncem roku byla česká literární sezona alespoň nějak vyřízena, jelikož již začala sezona nová, v níž se dychtivě řadí další adepti věčné slávy. Nicméně si dopřejme ještě rychle jedno kusé ohlédnutí za minulým rokem.
Pokud před pěti lety zaujala novela Láska v době globálních klimatických změn Josefa Pánka (1966), pak z loňské žně by to mohla být pro změnu Kontinuita parku Petra Šestáka (1981). Oba mají svérázný způsob podání, jde vlastně o „samomluvy“. V případě Josefa Pánka šlo o proud vyprávění s neustálým opakováním klíčových slov, u Petra Šestáka nacházíme rozvahu, snahu o nadhled a vidění věcí v kontextu, to vše v dlouhých odstavcích téměř bez přímé řeči, taktéž s refrény.
