Podle britského historika Thomase Lormana z londýnské Školy slovanských a východoevropských studií (UCL SSEES) v Mnichově roku 1938 nešlo primárně ani o etnické menšiny, ani o záchranu míru v Evropě. Britská expertní veřejnost si podle něj byla vědoma výhod a významu demokratického Československa, nenašel se ale nikdo, kdo by tento názor dokázal přesvědčivě předat britské veřejnosti.
Chyběl tak především politik, který by dokázat vést, nikoli se jen přizpůsobit veřejnému mínění. Nabízí se srovnání s válkou na Ukrajině, kde naopak Británie stála v roce 2022 po boku Kyjeva jako jedna z prvních. „Boris Johnson pro Ukrajince udělal právě to, co Chamberlain neudělal. Dost možná se v tom směru inspiroval svým politickým vzorem Churchillem, který se naopak během Mnichova snažil formovat veřejnou debatu velmi vehementně,“ připomíná Lorman.
Lidovky.cz: Byli za Mnichov zodpovědní Britové, jak se v Česku běžně soudí?
Vinit z Mnichova Brity by znamenalo přehlížet fakt, že jediným a skutečným viníkem rozbití demokratického Československa bylo nacistické Německo. To Němci měli touhu vybudovat v Evropě nové impérium a věřili, že ho mohou dosáhnout dobyvačnou politikou.
Lidovky.cz: Pojďme tu otázku položit jinak: nakolik byli Britové „enablers“, tedy těmi, kdo německým dobyvačným plánům otevřel dveře?
To už je zajímavější otázka. Jedna strana tvrdí, že Británie zklamala Československo, protože nebyla ochotna bránit poválečné evropské uspořádání, které podpořila ve Versailles a Trianonu v letech 1918–1919, a nesla tak přinejmenším implicitně zodpovědnost za nové čáry nakreslené na mapě. Připustit alternativu by znamenalo uznat, že ty čáry byly naprosto bezvýznamné. Ano, pokud Británie nebyla ochotna v roce 1938 vynaložit vojenskou podporu na podporu Evropy, kterou o dvě dekády dříve pomáhala vytvořit, pak ze svého angažmá v tomto procesu udělala parodii.
Zadruhé, uzavřít v Mnichově dohodu s nacistickým Německem znamenalo věřit, že dohody mohou fungovat s někým, kdo do té doby všechny dohody porušil. Nezapomínejme, že Hitler předtím zrušil omezení Versailleské smlouvy ohledně velikosti loďstva, omezení týkající se armády, nerespektoval existenci nezávislého Rakouska... Domnívat se, že je možné se s ním dohodnout, jak věřil Chamberlain, znamenalo ignorovat historii.
Zatřetí, Československo bylo nejen zemí, jež měla být bráněna a musela být bráněna, ale především zemí, která mohla být bráněna. Praha měla nejen silnou armádu a obranné linie, ale také silnou vládu, která se stále mohla opřít o většinovou podporu voličů. Naopak po Mnichovu došlo k naprostému zhroucení politicky, vojensky i emocionálně.
