Zachytit umělecky válku – její brutalitu, dopady, lidské osudy i obecné poselství – je problém. Zvláště dnes, kdy informační technologie stále dodávají zprávy i obrazy přímo z bojiště. Ale zároveň komplikují rozlišení situací autentických od inscenovaných. Jinak řečeno, mohou nahrávat dezinformacím.
Vidíte třeba fotografie z Buči u Kyjeva po stažení ruských vojsk. Ukazují mrtvoly, i se svázanýma rukama, prostě oběti ruské agrese. Přesto se šířil názor, že ty obrazy jsou protirusky zmanipulované.
Bolest těch druhýchCentrum současného umění DOX, Praha. Do 16. 4. |
To je vážný problém. Výstava Bolest těch druhých v kulturním centru DOX ho neřeší ani řešit nemůže. Zato shromáždila mezinárodní (od Ukrajiny přes Rusko a západní i východní Evropu až po Blízký východ) umělecké reflexe válek, násilností i bolesti. Pro název se inspirovala v eseji S bolestí druhých před očima od Susan Sontagové (2003, česky 2011). Pro širší kontext nabízí reflexe válek za posledních 200 let. Lze říci od kreseb Francisca Goyi až po výtvarníky reflektující ruskou invazi na Ukrajině.
V expozici spatříte díla již světově proslulá. Od zmíněného Goyi (z jeho cyklu Hrůzy války) přes Rusa Vereščagina, jenž sám jako voják v 19. století bojoval (když jeho obraz Apoteóza války vytáhl letos v Moskvě demonstrant, byl zatčen), až po modernu. Slavné fotografie, jako je Republikánský dobrovolník v okamžiku smrti od Roberta Capy, i slavné obrazy, jako je Strýček Rudi od Gerharda Richtera. A spatříte i díla výtvarníků ukrajinských.
Velkým plusem výstavy je její aktuálnost. Organizátoři sehnali skutečně čerstvá díla přímo z Kyjeva (poslední bylo přivezeno ráno před vernisáží) a zajímavé počiny ze světa. Bylo to manažersky tak složité, že na tvorbě výstavy se podílelo celkem pět kurátorů.
Když obrazy násilí generují násilí
Autoři expozice sami zdůrazňují, že válka na Ukrajině není hlavním tématem výstavy: „Chtěli bychom postihnout univerzální lidskou zkušenost – schopnost přiblížit se bolesti a utrpení druhých prostřednictvím umění.“ To naplňuje účast Brita Tima Shawa a Ali Arkadyho z Iráku. Prvně jmenovaný vytvořil sochu inspirovanou snímky z roku 2004, jež zachytily praxi ve věznici Abú Ghrajb. Druhý působil u iráckých jednotek potírajících bojůvky Islámského státu. Když ale zveřejnil fotky mučení džihádistů, musel z Iráku uprchnout. Výstava tak nabízí jedním dechem válečné zločiny Rusů na Ukrajině a Američanů v Iráku. Ale opravdu patří Rusové a Američané na tutéž lavici obžalovaných?
Proti tomu působí obrazy či kresby samotných Ukrajinců (Alina Jakubenko, Bohdan Sokur, Kateryna Lysovenko a další) velmi stroze, ba primitivně. Ne proto, že by je malovali amatéři či kovaní naivisté, ale prostě proto, že válka k tomuto způsobu i zkušené výtvarníky vede (zdůrazňují to popisky).
Může-li něco na výstavě tohoto typu vadit, pak třeba samočinné vytěsnění polemiky. Kdo se o ni pokusí, sám si koleduje o cejch cynika pohrdajícího bolestí jiných. Připomeňme ale, že s esejí levicové intelektuálky Sontagové, jež dala výstavě název, polemizoval levicový intelektuál Jakob Augstein. Odmítal její výzvy k intervencím, neboť „právě intervence generují obrazy, které přinášejí ospravedlnění dalších intervencí, a v tom je slabost obrazů“. Uvidíme, k čemu bude inspirovat výstava v DOX.
