Účelem je chytit ryby, korýše hlavonožce a další tvory, kteří u něj žijí. Jde o poměrně oblíbenou rybářskou techniku. Kromě samotného lovu obyvatel dna ho často i fyzicky poškozuje. Ničí korálové útesy i vodní rostliny. Podle nového výzkumu má ale ještě dalekosáhlejší následky.
Vlečné sítě míchají vrstvu sedimentů. Dostává se tak do ní kyslík. Ten využívají bakterie a další mikroorganismy k rozkladu organické hmoty. Uvolňuje se při tom oxid uhličitý, který pak přispívá k oteplování atmosféry. Nebýt vlečných sítí, zůstal by v sedimentech vázaný z praktického hlediska nekonečně dlouho.
Tým Enrica Saly z americké Národní zeměpisné společnosti se už delší dubu snaží množství takto uvolněného oxidu uhličitého vyčíslit. Největší potíž byla zjistit, jaký podíl ho opravdu skončí v atmosféře.
Minulý čtvrtek vydala Salova skupina v časopise Frontiers in Marine Science odhad, podle nějž je podíl překvapivě vysoký: zhruba 55 procent. V absolutních číslech by to znamenalo, že rybářské lodě vláčející sítě po mořském dně jsou ročně zodpovědné za uvolnění 340 milionů tun oxidu uhličitého.
Ve vodě je až 100× více nanočástic plastu, než jsme si mysleli. U některých těžko říct, odkud se vzaly |
Emise CO2 za rok 2023 vyšly 40,9 miliardy tun. Na vláčení sítí by z toho proto připadalo 0,83 procenta. Pro srovnání: podíl letecké a lodní dopravy dohromady vychází 2,8 procenta. Konec vláčení by mohl vést k významným úsporám emisí. Má to ale háček.
Část vědců s výpočtem nesouhlasí. Uhlík se podle nich na dně ukládá ve formách, které mají bakterie problém rozložit i s dostatkem kyslíku. Může to být třeba v kostech.
Odhad je možné interpretovat i jinak. I po desítkách let vyčíslování zdrojů skleníkových plynů tápeme v řádech stovek milionů tun.
