Drobní zpěvní ptáci z Galapág se už podruhé proslavili mezi biology. Poprvé díky Charlesi Darwinovi, který tudy projížděl na lodi Beagle. Podruhé mezi akademiky „vletěli“ teď díky příběhu plnému konkurence, smrti a malých i velkých zobáků. Pohnutou historii dvou druhů pěnkavek z Galapág zaznamenal a v časopise Science uveřejnil Peter Grant z Princetonské univerzity. Ten spolu se svou ženou už desítky let sleduje ptačí populaci na ostrově Daphne Major a zná místní opeřence takřka intimně. Není divu, Daphne Major je jeden z nejmenší ostrůvků v souostroví. Řečeno Grantovými slovy „jen těžko na něm lze najít kousek země na postavení stanu“.
Před třiceti lety na ostrově „vládla“ pěnkavka prostřední, která se živila převážně drobnými semeny rostlin. Pak ale přišlo dlouhodobé sucho a tito opeřenci hledali něco nového „k sezobnutí“. Našli kotvičník, což je vzdálený příbuzný našeho bodláku. Svá semena ukrývá do tvrdé slupky, k jejímuž otevření je zapotřebí značné síly nebo pořádného zobáku.
Pěnkavky s touto anatomickou předností začaly v populaci převažovat a během dvou generací se zobáky všech nově narozených mláďat zvětšily asi o čtyři procenta. Evoluce se projevila poprvé: pěnkavkám prostředním doslova „narostly zobáky“.
V roce 1982 na ostrov přilétla skupina větších pěnkavek velkozobých. Jak nasvědčuje jejich jméno, mají tito opeřenci oproti pěnkavkám prostředním značnou výhodu. Poradí si proto s kotvičníkem rychleji a s menší námahou než „vylepšené“ a zocelené pěnkavky prostřední. Do souboje druhů zasáhla také „vyšší moc“. V letech 2003 a 2004 panovalo velké sucho, a semen kotvičníku proto výrazně ubylo. Výhoda pěnkavek velkozobých se stala ještě zřetelnější. „Starousedlé“ pěnkavky prostřední jim nemohly konkurovat a musely se po něčem na zub poohlédnout jinde.
A kam jinam se mohly vrátit než ke svým kořenům: znovu se v jejich stravě zvýšil podíl menších semen. Důsledek je čtenáři už jasný: zobáky se zmenšily. Proti kotvičníkům jsou sice nepoužitelné, zato se mnohem lépe hodí na dobývání menších plodů.
Pěnkavky prostřední také se změnou svého vybavení změnily stravovací návyky: podle Grantových pozorování létají pro velká semena dvakrát méně často než před „hladomorem“ v letech 2003 až 2004.
Z hlediska evoluční biologie je Grantův příběh o pěnkavkách případem „posunu znaků“: jeden z druhů soupeřících o stejné zdroje se „odliší“ (třeba tím, že se zaměří na jinou potravu), aby se vyhnul soupeření.
Grantovým pěnkavkám se v téhle poličce dostane čestného místa. „Je to zatím nejlepší studie posunu znaků, kterou máme. Nejspíše zamíří rovnou do učebnic,“ řekl biolog Jonathan Losos. Grantovi „závidí“ i další kolegové, například Jeffrey Podos: „Zpětně odvodit posun znaků je jedna věc. Ale být ve správnou dobu na správném místě a přímo to vidět, to je neuvěřitelné.“
Před třiceti lety na ostrově „vládla“ pěnkavka prostřední, která se živila převážně drobnými semeny rostlin. Pak ale přišlo dlouhodobé sucho a tito opeřenci hledali něco nového „k sezobnutí“. Našli kotvičník, což je vzdálený příbuzný našeho bodláku. Svá semena ukrývá do tvrdé slupky, k jejímuž otevření je zapotřebí značné síly nebo pořádného zobáku.
Pěnkavky s touto anatomickou předností začaly v populaci převažovat a během dvou generací se zobáky všech nově narozených mláďat zvětšily asi o čtyři procenta. Evoluce se projevila poprvé: pěnkavkám prostředním doslova „narostly zobáky“.
V roce 1982 na ostrov přilétla skupina větších pěnkavek velkozobých. Jak nasvědčuje jejich jméno, mají tito opeřenci oproti pěnkavkám prostředním značnou výhodu. Poradí si proto s kotvičníkem rychleji a s menší námahou než „vylepšené“ a zocelené pěnkavky prostřední. Do souboje druhů zasáhla také „vyšší moc“. V letech 2003 a 2004 panovalo velké sucho, a semen kotvičníku proto výrazně ubylo. Výhoda pěnkavek velkozobých se stala ještě zřetelnější. „Starousedlé“ pěnkavky prostřední jim nemohly konkurovat a musely se po něčem na zub poohlédnout jinde.
A kam jinam se mohly vrátit než ke svým kořenům: znovu se v jejich stravě zvýšil podíl menších semen. Důsledek je čtenáři už jasný: zobáky se zmenšily. Proti kotvičníkům jsou sice nepoužitelné, zato se mnohem lépe hodí na dobývání menších plodů.
Pěnkavky prostřední také se změnou svého vybavení změnily stravovací návyky: podle Grantových pozorování létají pro velká semena dvakrát méně často než před „hladomorem“ v letech 2003 až 2004.
Z hlediska evoluční biologie je Grantův příběh o pěnkavkách případem „posunu znaků“: jeden z druhů soupeřících o stejné zdroje se „odliší“ (třeba tím, že se zaměří na jinou potravu), aby se vyhnul soupeření.
Grantovým pěnkavkám se v téhle poličce dostane čestného místa. „Je to zatím nejlepší studie posunu znaků, kterou máme. Nejspíše zamíří rovnou do učebnic,“ řekl biolog Jonathan Losos. Grantovi „závidí“ i další kolegové, například Jeffrey Podos: „Zpětně odvodit posun znaků je jedna věc. Ale být ve správnou dobu na správném místě a přímo to vidět, to je neuvěřitelné.“
