Po staletí žili lidé udržováni ve víře, že když udělají něco špatného, bez ohledu na to, kdy a kde to udělali, je někdo, nějaká vyšší moc, vidí a posléze spravedlivě potrestá.
S postupem času však této vizi přestali věřit. Zda-li to mělo za následek rozvoj osobní svobody, anebo úpadek mravů, je už na jinou diskusi.
Zajímavější ale může být fakt, jak tato idea o vševidoucí spravedlnosti znova povstává z popela a to ještě v sofistikovanější podobě. Nelze si nevšimnout, jak na sloupech pouličního osvětlení pomalu ale jistě vyrůstají černá oka kamer. Strážníci si je pochvalují – kriminalita klesá a záběry podařeného zásahu odvysílané ve zpravodajské relaci výrazným způsobem zvyšují pošramocenou prestiž ochránců pořádku.
Jenže co se stane, když se systém taková vševědoucí oka snaží nainstalovat do prostorů, které mají byť jen náznak soukromého místa (a mohou to být klidně gymnaziální třídy), všichni dobře víme. Každý má rázem plná ústa Velkého bratra, byť je těžké odlišit, kdo myslí fiktivní románovou postavu a kdo televizní reality show. Musí tedy přijít nějaká jiná, sofistikovanější metoda.
Ta se jmenuje fotomobily. Malá zařízení běžné denní spotřeby, které se však stiskem několika kláves mění v pověstná boží oka schopná zaznamenávat nejenom fotografie, ale hlavně video se zvukem. Po tom televizní novináři doslova lační – nejenom že to kameramanům ušetří práci, ale hlavně dá reportážím punc autenticity, po níž diváci tak lačně volají.
Takže ať už jako ředitel školy fackujete neposlušného žáka, jako policista tlučete někoho obuškem, či jen máte tu smůlu a jako slavná osobnost se někde objevíte nazí, dávejte si pozor. Někdo se určitě dívá.
Glosa: Pozor, někdo se určitě dívá
Ta kauza musela zasáhnout každého i zcela mimo svět bulváru. Případ nahé Jiřiny Bohdalové vyvolává otázky nejenom ohledně etiky novinářské práce, ale i o stále se tenčícím osobním soukromí, za nějž může především rozmach techniky.
