Tento překvapivý závěr plyne z výsledků práce Alessandra Farného a Lucilly Cardinaliové z univerzity Clauda Bernarda v Lyonu. Ti nechali dobrovolníky jenom deset minut až čtvrt hodiny pracovat s jednoduchým „drapákem“, nástrojem, která se používá například na sběr odpadků. Dobrovolníky ovšem nevyslali čistit lyonské ulice, ale jen pomocí nástroje přesunovali jednoduchý předmět. Poté zkoumali, jak tato zkušenost změní vnímání tělového schématu účastníků pokusu.
Tělové schéma je jednoduše řečeno představa o našem těle, která nám umožňuje určovat polohu jeho jednotlivých částí nebo jejich vzájemnou velikost. K ověření změn vnímání vlastního těla posloužilo srovnání s triviálním úkonem přesunu jednoho předmětu rukou - jednou před prací s drapákem, po druhé po něm.
Záznamy vysokorychlostních kamer zjistily, že při použití nástroje se dobrovolníci chovali nejistěji. Brali předmět do ruky pomaleji a opatrněji, i když ve skutečnosti vědci nezaznamenali žádnou změnu v přesnosti uchopení. „Chovali se, jako kdyby se jim najednou prodloužila ruka“, řekl pro časopis Nature Alessandro Farné.
Že je změna tělového schématu skutečně pravděpodobným vysvětlením, naznačila i další část pokusu. Při ní měli dobrovolníci zavázené oči a snažili se co nejpřesněji určit místo na ruce, kde se jich vědci dotkli. Jak se ukázalo, po zkušenosti s nástrojem ve svých odhadech pravidelně a stále „přestřelovali“: znovu se chovali, jako kdyby se jejich ruce náhle prodloužily.
Tyto změny byly velmi malé, takže nijak neovlivní přesnost při běžných činnostech. Jsou ovšem měřitelné a objevovaly se pravidelně u různých účastníků pokusu, tvrdí vědci ve studii zveřejněné časopisem Current Biology.
Ale nejpřekvapivější je, jak dlouho po odložení nástroje se projevují. Vědci už víc než desetiletí mají výsledky, podle kterých používaný nástroj ovládáme jako součást vlastního těla. Pokusy se zvířaty ho dokonce dokázaly popsat až na úroveň jednotlivých neuronů.
Francouzskými vědci objevená nečekaná přizpůsobivost tělního schématu by měla výhledově umožnit vytváření lepších náhrad za ztracené končetiny. A milovníkům science fiction slibuje, že lidské tělo by mohlo poměrně snadno přijmout za své nejrůznější kybernetická „vylepšení“. Třeba další pár rukou nebo křídla - lákavých možností je celá řada.
Zatím ale chtějí francouzští vědci pokračovat v práci prozaičtěji. Zaměří se na skupiny lidí, kteří ve využívání nástrojů vybočují z průměru. A to buď svými nadprůměrnými schopnostmi (experty budou podle plánu zastupovat sběrači odpadků v lyonské nemocnici), nebo jejich naprostým nedostatkem.
Alessandro Farné s kolegy by totiž chtěl pracovat s lidmi, kteří mají poruchu vnitřního smyslu pro určování polohy vlastního těla a musí se při pohybu spoléhat jen na zrak.
Tělové schéma je jednoduše řečeno představa o našem těle, která nám umožňuje určovat polohu jeho jednotlivých částí nebo jejich vzájemnou velikost. K ověření změn vnímání vlastního těla posloužilo srovnání s triviálním úkonem přesunu jednoho předmětu rukou - jednou před prací s drapákem, po druhé po něm.
Záznamy vysokorychlostních kamer zjistily, že při použití nástroje se dobrovolníci chovali nejistěji. Brali předmět do ruky pomaleji a opatrněji, i když ve skutečnosti vědci nezaznamenali žádnou změnu v přesnosti uchopení. „Chovali se, jako kdyby se jim najednou prodloužila ruka“, řekl pro časopis Nature Alessandro Farné.
Že je změna tělového schématu skutečně pravděpodobným vysvětlením, naznačila i další část pokusu. Při ní měli dobrovolníci zavázené oči a snažili se co nejpřesněji určit místo na ruce, kde se jich vědci dotkli. Jak se ukázalo, po zkušenosti s nástrojem ve svých odhadech pravidelně a stále „přestřelovali“: znovu se chovali, jako kdyby se jejich ruce náhle prodloužily.
Tyto změny byly velmi malé, takže nijak neovlivní přesnost při běžných činnostech. Jsou ovšem měřitelné a objevovaly se pravidelně u různých účastníků pokusu, tvrdí vědci ve studii zveřejněné časopisem Current Biology.
Ale nejpřekvapivější je, jak dlouho po odložení nástroje se projevují. Vědci už víc než desetiletí mají výsledky, podle kterých používaný nástroj ovládáme jako součást vlastního těla. Pokusy se zvířaty ho dokonce dokázaly popsat až na úroveň jednotlivých neuronů.
Francouzskými vědci objevená nečekaná přizpůsobivost tělního schématu by měla výhledově umožnit vytváření lepších náhrad za ztracené končetiny. A milovníkům science fiction slibuje, že lidské tělo by mohlo poměrně snadno přijmout za své nejrůznější kybernetická „vylepšení“. Třeba další pár rukou nebo křídla - lákavých možností je celá řada.
Zatím ale chtějí francouzští vědci pokračovat v práci prozaičtěji. Zaměří se na skupiny lidí, kteří ve využívání nástrojů vybočují z průměru. A to buď svými nadprůměrnými schopnostmi (experty budou podle plánu zastupovat sběrači odpadků v lyonské nemocnici), nebo jejich naprostým nedostatkem.
Alessandro Farné s kolegy by totiž chtěl pracovat s lidmi, kteří mají poruchu vnitřního smyslu pro určování polohy vlastního těla a musí se při pohybu spoléhat jen na zrak.
