Tuky se nám v těle ukládají, protože je to z hlediska vývoje druhu výhodný mechanismus. Ze zásob můžeme čerpat v dobách nouze. S trvalým nadbytkem jídla jsme se zatím žít nenaučili.
Vědci se proto snaží lidstvo chemicky „převychovat“. Kdo nemá chuť jíst, ten se nepřejí. Nejperspektivnější látky proti obezitě tak manipulují s naším apetitem.
V současné době velké firmy vyvíjejí téměř dvě stě léků založených na popsaném principu. Nejde ale o jednoduchou práci, někdy jako by se věda spíše pohybovala v kruhu. Platí to i pro přípravek s názvem Axokine.
Vše začalo v 90. letech, kdy měla látka Axokine představovat perspektivní prostředek proti jistému typu sklerózy. Podporovala růst nových mozkových buněk, a díky tomu zlepšovala kontrolu pacientů nad vlastním tělem. Výsledky klinických testů však nebyly valné: nemocní nezaznamenali pokrok v ovládání svalů, ale ztratili chuť k jídlu.
Vývoj léku tedy nabral nový směr. Výrobce si už mnul ruce, protože mu do klína spadl perspektivní hit. Výše ročního obratu pro pilulku na hubnutí jenom v USA se odhaduje na 25 až 50 miliard dolarů. V roce 2002 a 2003 proběhly další klinické zkoušky axokinu, a tentokrát se od pacientů čekalo, že nebudou mít chuť k jídlu. A výsledek: znovu neúspěch.
Axokine vedl k dočasné ztrátě hmotnosti u pokusných subjektů, ale nakonec si proti němu přibližně tři čtvrtiny z nich vyvinuly protilátky a jeho účinky byly nulové. Ovšem i toto „motání na místě“ mělo svůj výsledek.
Skupina vědců se efekty axokinu inspirovala a zjišťovala, jestli nedokážeme zhubnout, když některá část mozku pod vlivem axokinu podobných látek „přibírá“. Výsledky ukazují, že ano, byť mechanismus není vědcům jasný.
