Skupině dobrovolníků přehrávali různé lidské zvuky, od příjemných po nepříjemné: od smíchu a výkřiků radosti po křik a jekot. Přitom sledovali jejich mozkovou činnost pomocí magnetické rezonance.
Všechny zvuky aktivovaly oblast premotorické kůry mozku, kde dochází k plánování a přípravě pohybu (ale nejen tomu).
Byl-li poslouchaný zvuk pozitivní, byla aktivace premotorické kůry v průměru dvakrát tak silná než v případě nepříjemných podnětů. Pokud se zkoumaný „objekt“ usmál, probudila se k činnosti i hlavní oblast mozku ovládající pohyb, primární motorická kůra.
Nadšení a humoru podléháme mnohem snadněji než smutku a dalším negativním emocím, protože mozek na ně reaguje mnohem silněji.
Vedoucí výzkumu Sophie Scottová, neuroložka z londýnské University College, vysvětluje význam tohoto pozorování: „Už nějakou dobu víme, že při rozhovoru se přizpůsobujeme svému partnerovi. V dialogu tak například používáme jeho slova a napodobujeme jeho gesta. Nyní jsme ukázali, že totéž platí patrně i pro smích - alespoň co se týče mozkové činnosti.“
Nutkání se usmívat v reakci na projev dobré nálady nebo vtip jiné osoby je také na mozkové úrovni projev zcela nebo téměř automatický a nevědomý. Lidé si prostě nemohou pomoct, aby se neusmáli.
Podle Scottové jde o jeden z mnoha mechanismů, které slouží ke zvyšování skupinové soudržnosti. S pozitivními emocemi se nejčastěji setkáme právě ve skupině, kde napodobování jiných (třeba vzorů či nadřízených) vede k posílení pocitu jednoty a budování silného svazku mezi členy skupiny.
Zdravý řehot
Zkoumání smíchu metodami tvrdé vědy potvrdilo pravdivost i jiného omletého tvrzení: „Smích léčí.“ Psychologové z Norské univerzity věd v Trondheimu zkoumali skupinu dobrovolníků složenou z pacientů s chronickým selháním ledvin.
Ti jsou závislí na dialýze, která jim jednou týdně vyplaví z krve zplodiny ze zdravého organismu odstraňované ledvinami. Taková porucha představuje pro pacienta i jeho blízké značnou zátěž.
Výzkumníci nemocným popsali situaci, která se někomu mohla zdát úsměvná, nebo naopak otravná. Respondenti měli odpovědět na otázku, zda by se spíše smáli nebo rozčílili. Téměř o rok později provedli zpětné srovnání a zjistili, že pokud pacient patřil ke skupině usměvavých spíše než rozhněvaných, jeho šance na přežití během roku byly o 31 procent větší bez ohledu na jiné ukazatele zdravotního stavu.
