To, čemu se nejčastěji smějeme, většinou nemá vůbec nic společného s humorem. Teď nečtete úryvek z kritiky silvestrovského televizního programu, nýbrž závěr výzkumu amerického neurologa Roberta Provine z University of Maryland. Smích se podle něj nevyvinul jako odezva na vtip či směšnou situaci. Jde spíš o nástroj, který umožňuje společenským tvorům vycházet se svým okolím.
Profesor Provine začal se studiem smíchu před dvěma desítkami let. První experimenty v laboratořích nevedly k úspěchu. Pokusné osoby se v umělém prostředí nechovají přirozeně a smějí se mnohem méně. Proto Provine přešel do terénu a pozoroval lidi v běžných situacích, na ulici či při nákupech. Zaznamenal tisíce výskyt ů smíchu a s překvapením zjistil, že spouštěčem v osmi až devíti případech z deseti nebyl vtip, ale běžná přitaká ní a jednoduché věty typu „Aha“ nebo „Tak zatím čau“.
Život - extrémně netalentovaný scenárista
„Většina dialogů, které předcházejí smíchu, jako by pocházela z pera extrémně netalentovaného scenáristy nekonečné televizní situační komedie,“ píše profesor Provine.
Vypravěč se často směje více než jeho posluchači. Zejména ženy používají smích místo tečky za větou. Do značné míry jde o bezděčný proces. Lidé sice dokáží smích vědomě potlačit, ale málokdo se dokáže přesvědčivě zasmát na objednávku. Pomocí přístrojů lze prokázat, že přirozený smích aktivuje jiné části mozku než smích nucený.
„Právě proto, že je smích těžké předstírat, může sloužit jako nezáludný sociální signál,“ cituje profesora Provine ho list New York Times. „Jde o prastaré chování, které mají společné všechny lidské bytosti, možná dokonce všichni savci.“
Neslyšitelný smích potkanů
Výzkum, který na hlodavcích prováděl Ja ak Panksepp z Washington State University spolu s kolegou Jueffem Burgdorfem, tyto závěry potvrzuje. Potkani na jemné lechtání reagují ultrazvukovým „cvrkáním“. Stejný pro lidské ucho neslyšitelný zvuk vydávají při hře. Šimrání se hlodavcům tak líbí, že se vracejí pro další „dávku“.
První skutečný „vtip“, činnost, která vyvolá smích bez fyzického kontaktu, vědci přisuzují šimpanzům. Ty rozesměje i předstírané šimrání nebo naznačené kousnutí. Zvuky podobné smíchu vydávají v průběhu hry i mladí makakové. Smích se vyvinul jako pomůcka signalizující připravenost k přátelské spolupráci. Říká: „Chci si hrát, ne bojovat.“ To filozofové jako Platon, Aristoteles či Kant přehlíželi a vnímali smích jako odezvu na vtip.
Mnohem snazší je rozesmát osobu v podřízeném postavení. Prokázal to výzkum provedený na Floridské univerzitě. Mladým ženám, které se domnívaly, že se účastní výzkumu monitorujícího nákupní zvyklosti, experimentátoři mezi řečí řekli několik vtipů, vesměs velmi špatných. Ženy, které byly pověřeny vedením pohovoru, se smály zřídka. Zato ve skupince jejich „podřízených“ se smích ozýval často. A to i tehdy, když je jejich „šéf“ nemohl slyšet. Z toho plyne, že smích je spíš automatickou reakcí na situaci, než že by šlo o vědomou strategii.
Profesor Provine začal se studiem smíchu před dvěma desítkami let. První experimenty v laboratořích nevedly k úspěchu. Pokusné osoby se v umělém prostředí nechovají přirozeně a smějí se mnohem méně. Proto Provine přešel do terénu a pozoroval lidi v běžných situacích, na ulici či při nákupech. Zaznamenal tisíce výskyt ů smíchu a s překvapením zjistil, že spouštěčem v osmi až devíti případech z deseti nebyl vtip, ale běžná přitaká ní a jednoduché věty typu „Aha“ nebo „Tak zatím čau“.
Život - extrémně netalentovaný scenárista
„Většina dialogů, které předcházejí smíchu, jako by pocházela z pera extrémně netalentovaného scenáristy nekonečné televizní situační komedie,“ píše profesor Provine.
Vypravěč se často směje více než jeho posluchači. Zejména ženy používají smích místo tečky za větou. Do značné míry jde o bezděčný proces. Lidé sice dokáží smích vědomě potlačit, ale málokdo se dokáže přesvědčivě zasmát na objednávku. Pomocí přístrojů lze prokázat, že přirozený smích aktivuje jiné části mozku než smích nucený.
„Právě proto, že je smích těžké předstírat, může sloužit jako nezáludný sociální signál,“ cituje profesora Provine ho list New York Times. „Jde o prastaré chování, které mají společné všechny lidské bytosti, možná dokonce všichni savci.“
Neslyšitelný smích potkanů
Výzkum, který na hlodavcích prováděl Ja ak Panksepp z Washington State University spolu s kolegou Jueffem Burgdorfem, tyto závěry potvrzuje. Potkani na jemné lechtání reagují ultrazvukovým „cvrkáním“. Stejný pro lidské ucho neslyšitelný zvuk vydávají při hře. Šimrání se hlodavcům tak líbí, že se vracejí pro další „dávku“.
První skutečný „vtip“, činnost, která vyvolá smích bez fyzického kontaktu, vědci přisuzují šimpanzům. Ty rozesměje i předstírané šimrání nebo naznačené kousnutí. Zvuky podobné smíchu vydávají v průběhu hry i mladí makakové. Smích se vyvinul jako pomůcka signalizující připravenost k přátelské spolupráci. Říká: „Chci si hrát, ne bojovat.“ To filozofové jako Platon, Aristoteles či Kant přehlíželi a vnímali smích jako odezvu na vtip.
Mnohem snazší je rozesmát osobu v podřízeném postavení. Prokázal to výzkum provedený na Floridské univerzitě. Mladým ženám, které se domnívaly, že se účastní výzkumu monitorujícího nákupní zvyklosti, experimentátoři mezi řečí řekli několik vtipů, vesměs velmi špatných. Ženy, které byly pověřeny vedením pohovoru, se smály zřídka. Zato ve skupince jejich „podřízených“ se smích ozýval často. A to i tehdy, když je jejich „šéf“ nemohl slyšet. Z toho plyne, že smích je spíš automatickou reakcí na situaci, než že by šlo o vědomou strategii.
