Před dvanácti lety se v severovýchodní části Antarktidy rozpadl obrovský ledovec označovaný jako Larsen A. O sedm let později pokračující tání vyústilo v kolaps ještě většího ledovce Larsen B. Odlomení 220 metrů tlustého kusu ledu zabírajícího plochu větší než Lucembursko se dostalo i do hlavních zpráv. Podle studie, kterou před rokem a půl zveřejnil prestižní časopis Nature, šlo o jednu z nejvýznamnějších „erozí“ ledovce za posledních nejméně deset tisíc let.
Nebývalá šance
Následkem těchto dramatických procesů, považovaných za důsledek globálního oteplování, se odkryla značná plocha mořského dna - pro vědce jedinečná příležitost zkoumat život dlouho nezasažený vnějšími vlivy. Neméně atraktivní byla i šance pozorovat změny, k nimž dochází po zmizení ledovců. K těm totiž bude zřejmě docházet čím dál častěji.
„Rozpad ledového krunýře zpřístupnil zóny „zapečetěné“ nejméně pět tisíc, a v případě ledovce Larsen B možná až dvanáct tisíc let,“ řekl časopisu New Scientist mořský ekolog Julian Gutt, vedoucí mezinárodní expedice, která se tuto oblast vydala zkoumat. „Dosud vědci mohli nahlédnout pod ledový krunýř jen pomocí hloubkových vrtů,“ připomíná Gutt.
Výprava padesáti expertů ze čtrnácti zemí, cestující na německé lodi Polarstern, skončila velkým úspěchem. Našli například patnáct nových druhů živočichů podobných krabům. Jeden z nich dorůstá délky až deset centimetrů, a je tak největší, jaký byl kdy v Antarktidě pozorován. Mezi poprvé spatřené tvory patří zřejmě ještě dva druhy chobotnic a čtyři příbuzní korálů a medúz.
Ke zkoumání několika tisíc čtverečních kilometrů mořského dna ležícího v hloubce 100 až 850 metrů vědci využívali dálkově ovládanou ponorku. Ta natáčela videozáznamy a sbírala vzorky. Nálezy vypovídají o velmi rozdílných prostředích. V mělkých vodách je dno takřka sterilní. Několik set metrů tlustý ledovec do něj při své cestě do širého oceánu vyryl nepřehlédnutelné rýhy.
V hlubších vodách je život o poznání pestřejší. Julian Gutt se domnívá, že většina organismů se na dně „zabydlela“ až po zmizení ledovce. Vědci ale zřejmě narazili i na původní obyvatele „podledovcového“ světa. V poměrně mělkých vodách žije velké množství mořských sumýšů. Tito živočichové se normálně vyskytují až v hloubkách kolem dvou kilometrů. Jsou tedy schopní vypořádat se s nedostatkem potravy, a proto mohou obývat i nehostinné antarktické dno.
Nebývalá šance
Následkem těchto dramatických procesů, považovaných za důsledek globálního oteplování, se odkryla značná plocha mořského dna - pro vědce jedinečná příležitost zkoumat život dlouho nezasažený vnějšími vlivy. Neméně atraktivní byla i šance pozorovat změny, k nimž dochází po zmizení ledovců. K těm totiž bude zřejmě docházet čím dál častěji.
„Rozpad ledového krunýře zpřístupnil zóny „zapečetěné“ nejméně pět tisíc, a v případě ledovce Larsen B možná až dvanáct tisíc let,“ řekl časopisu New Scientist mořský ekolog Julian Gutt, vedoucí mezinárodní expedice, která se tuto oblast vydala zkoumat. „Dosud vědci mohli nahlédnout pod ledový krunýř jen pomocí hloubkových vrtů,“ připomíná Gutt.
Výprava padesáti expertů ze čtrnácti zemí, cestující na německé lodi Polarstern, skončila velkým úspěchem. Našli například patnáct nových druhů živočichů podobných krabům. Jeden z nich dorůstá délky až deset centimetrů, a je tak největší, jaký byl kdy v Antarktidě pozorován. Mezi poprvé spatřené tvory patří zřejmě ještě dva druhy chobotnic a čtyři příbuzní korálů a medúz.
Ke zkoumání několika tisíc čtverečních kilometrů mořského dna ležícího v hloubce 100 až 850 metrů vědci využívali dálkově ovládanou ponorku. Ta natáčela videozáznamy a sbírala vzorky. Nálezy vypovídají o velmi rozdílných prostředích. V mělkých vodách je dno takřka sterilní. Několik set metrů tlustý ledovec do něj při své cestě do širého oceánu vyryl nepřehlédnutelné rýhy.
V hlubších vodách je život o poznání pestřejší. Julian Gutt se domnívá, že většina organismů se na dně „zabydlela“ až po zmizení ledovce. Vědci ale zřejmě narazili i na původní obyvatele „podledovcového“ světa. V poměrně mělkých vodách žije velké množství mořských sumýšů. Tito živočichové se normálně vyskytují až v hloubkách kolem dvou kilometrů. Jsou tedy schopní vypořádat se s nedostatkem potravy, a proto mohou obývat i nehostinné antarktické dno.
