Patrně právě z tohoto důvod se například koráli řídí při určování dne a noci modrým světlem, které naopak proniká do největších hloubek. A koneckonců právě proto vnímáme mořské hlubiny jako modré.
Práce týmu kolem Nico Michielse z univerzity v Tübingenu ale ukázala, že nečekané množství ryb si našlo vlastní způsob, jak svůj svět o tuto barvu obohatit. Michiels si toho všiml poprvé při svém potápění v Rudém moři. Chtěl zkoumat, jak hluboko proniká v přirozených podmínkách jaká složka světla. Když se ponořil do vody s brýlemi, které propouštěly jenom červené světlo, pohled na útes okolo přinesl mnohá překvapení.
U několika druhů ryb byly jasně patrné červené ozdoby na různých částech těla: některé měly velmi nápadné a jasné vzorce z červené barvy kolem očí, u některých zářily ploutve a některé vydávaly červené světlo v podstatě celým povrchem těla. Celkem napočítal 32 červeně fluoreskujících druhů ryb z pěti různých čeledí.
Použití červené se neomezovala jenom na ryby. Vyskytuje se také u řady jiných podmořských živočichů, včetně korálů či drobných řas. Červená barva je nejspíše formou komunikace, může například jedince činit atraktivním pro druhé pohlaví. Pro toto tvrzení ovšem Nico Michiels nemá důkazy. Vzhledem k povaze červeného světla je však jisté, že signály nejsou viditelné na větší vzdálenost.
První studie o tomto pozorování, kterou přijal časopis BMC Ecology však dokazuje, že v moři je červená fluorescence nečekaně rozšířená. A není omezena jen místně; Michiels našel několik druhů ryb s červenými skvrnami i ve Středozemním moři. Vědcům z Tübingenu není známá jiná práce, která by na jev upozorňovala. Je ale známá řada rybích druhů, které fluoreskují v modro-zelené barvě.
Fluorescence neznamená, že by si ryby nesly ve svém těle vlastní zdroj světla. Buňky na povrchu jejich těla pohlcují fotony z dopadajícího světla. Dopad těchto částic vede k vyzáření jiného fotonu, avšak na delší vlnové délce. Takže pokožka ryb, které fluoreskují červeně, pohlcuje modro-zelené světlo, a vyzáří světlo, které má delší vlnovou délku, takže se opticky posune do červena.
Práce týmu kolem Nico Michielse z univerzity v Tübingenu ale ukázala, že nečekané množství ryb si našlo vlastní způsob, jak svůj svět o tuto barvu obohatit. Michiels si toho všiml poprvé při svém potápění v Rudém moři. Chtěl zkoumat, jak hluboko proniká v přirozených podmínkách jaká složka světla. Když se ponořil do vody s brýlemi, které propouštěly jenom červené světlo, pohled na útes okolo přinesl mnohá překvapení.
U několika druhů ryb byly jasně patrné červené ozdoby na různých částech těla: některé měly velmi nápadné a jasné vzorce z červené barvy kolem očí, u některých zářily ploutve a některé vydávaly červené světlo v podstatě celým povrchem těla. Celkem napočítal 32 červeně fluoreskujících druhů ryb z pěti různých čeledí.
Použití červené se neomezovala jenom na ryby. Vyskytuje se také u řady jiných podmořských živočichů, včetně korálů či drobných řas. Červená barva je nejspíše formou komunikace, může například jedince činit atraktivním pro druhé pohlaví. Pro toto tvrzení ovšem Nico Michiels nemá důkazy. Vzhledem k povaze červeného světla je však jisté, že signály nejsou viditelné na větší vzdálenost.
První studie o tomto pozorování, kterou přijal časopis BMC Ecology však dokazuje, že v moři je červená fluorescence nečekaně rozšířená. A není omezena jen místně; Michiels našel několik druhů ryb s červenými skvrnami i ve Středozemním moři. Vědcům z Tübingenu není známá jiná práce, která by na jev upozorňovala. Je ale známá řada rybích druhů, které fluoreskují v modro-zelené barvě.
Fluorescence neznamená, že by si ryby nesly ve svém těle vlastní zdroj světla. Buňky na povrchu jejich těla pohlcují fotony z dopadajícího světla. Dopad těchto částic vede k vyzáření jiného fotonu, avšak na delší vlnové délce. Takže pokožka ryb, které fluoreskují červeně, pohlcuje modro-zelené světlo, a vyzáří světlo, které má delší vlnovou délku, takže se opticky posune do červena.
