„Když šel syn do školy, ani jsem o odkladu nepřemýšlela. Je chytrý dost a přišlo mi, že by se ve školce už jenom nudil,“ vzpomíná Alena ze středních Čech na předškolní rok svého syna Toníka. Vinou covidových uzávěr ho strávil z větší části doma, i zápis proběhl distančně. Začátky ve škole pak byly překvapivě náročné.
„Pro něj, pro nás i pro třídní učitelku, která – byť je velmi trpělivá a vstřícná – naznala, že kdyby se s ním setkala při zápisu, spíš by doporučila odklad. Odmítal se zapojovat do výuky, nesoustředil se, ráno před školou plakal. Až později jsme po konzultaci s psycholožkou zjistili, že má lehčí poruchu pozornosti a potřebuje jasnou strukturu, pravidelnost a předvídatelnost. Takhle vlastně skočil do školy rovnýma nohama a nemůžeme se mu divit, že v tom pak plaval.“ Toník je letos už ve druhé třídě a se školou tak trochu bojuje pořád. Hlavně když je delší dobu nemocný a vypadne zase z nastaveného řádu.
