Jak se stát feministickým otcem a proč byste to měli chtít?

Tato kniha může být také považována za jakousi krabičku první pomoci pro otce. Mohou mít totiž pocit, že byli zraněni, když se pokoušeli sladit svá očekávání o rodičovství se svými identitami dospělých mužů, s kulturou, která se aktivně zbavuje svých starých patriarchálních sklonů.

Mnozí muži se dnes cítí paralyzováni, když jsou konfrontováni s informacemi, které si vzájemně odporují. Plně podporovat feminismus jim připadá jako zrada na obvyklém příběhu dobrého otce. Plně se postavit za převažující příběh dobrého otce zas bezpochyby znamená zrazovat feminismus.

Dokonce ani ti, kdo se účinně snaží tato napětí usměrňovat, často nepoznají, jak jejich nevědomé přispívání k patriarchálním narativům posiluje systémovou nerovnost. Cítí se poraženecky, když se jejich dobré úmysly obrátí proti nim. Proto chci ukázat otcům, jak se mohou lépe naladit na současný kulturní étos. Otcové mohou hrát odlišnou roli pečovatele v životech svých dětí a mohou propagovat odlišný druh rodičovské identity a posílit pocit sebe sama. Mohou být feministickými otci.

Co je to feministický otec? Pojďme si napřed definovat, co je to feminismus. Dávám přednost definici, jíž Bell Hooksová – uznávaná autorka, teoretička, profesorka a sociální aktivistka – začala svou knihu Feminism Is for Everybody. Passionate Politics: „Zjednodušeně řečeno, feminismus je hnutí s cílem ukončit sexismus, sexistické vykořisťování a útlak.“ Líbí se mi, jak je tohle prohlášení přímé – není komplikované, hrozící ani nepříjemné. Ani nenaznačuje bitvu mezi muži a ženami.

Feminismus začíná silnou kritikou binární genderově podložené hierarchie, která přiděluje mužská privilegia, povoluje dominanci a násilí a podporuje mizogynii a homofobii. Definice Hooksové má však otevřený konec natolik, že nám ponechává prostor, abychom uznali, že patriarchát může mužům i ubližovat. Upírá jim určitá práva, zpochybňuje jejich sebeúctu a nutí je, aby přijali sexistickou identitu.

Autorka Chimamanda Ngozi Adichieová to hezky vyjádřila: „Maskulinita je strohá malá klícka, do které cpeme chlapce.“ Ženy nejsou jedinými oběťmi sexismu a muži nejsou jedinými pachateli. Patriarchát je problém pro každého, ať už jste utlačovaný, nebo z něho máte výhody.

Ve jménu otce

ČTVRTEK, 6.15: Koukám se z okna našeho třípokojového bytu ve dvanáctém poschodí. Vycházející slunce ozařuje siluetu výškových domů Filadelfie a já rychle udělám fotku, kterou umístím na Instagram. #RosyFingers #Homeric Epithets #Philly.

Je načase začít burcovat děti. Vstávat! Vyčistit zuby! Oblékat! Zabalit si svačinu! Rozsvítím lampičky v jejich ložnici – což je drsné, drastické a přísné. Světlo zažene stíny a moje děti bolestně mhouří oči před světlem jako vězni vysvobození z Platonovy jeskyně. Rázně kráčím chodbou směrem ke kuchyni.

Potřebuji kávu, dvojité espresso, a k němu si poslechnu zprávy. O dvacet minut později: Doplnil jsem hladinu kofeinu. Znovu jsem si prošel přednášku o antickém Řecku a původu filozofie, kterou mám v úmyslu přednést dnes dopoledne studentům na univerzitě v Temple. Ale moje děti jsou stále ještě v posteli. „Proč si myslíte, že platím za vaše smartphony?“ křičím. „Jen abyste se mohli koukat na YouTube? Naučte se konečně nastavit si budík, jinak vám vypnu datový tarif.“

Fuj! Je to ten nejošklivější tón mého vlastního otcovského hlasu a vychází z mých úst – neúmyslný, trpký a odporný jako zvratky. „To si vážně myslíte, že se mi líbí začínat den tím, že budu řvát?“ ptám se neupřímně, a vystupňuji ještě svůj iracionální hněv, jako kdyby to byla jejich chyba. To samozřejmě není. Jsem jen frustrovaný, protože slyším zvukovou paletu vlastního dospívání, a nelíbí se mi být polapený v cyklickém algoritmu; to je mezigenerační recept na domácí drama.

Nemám rád tragičnost bezmyšlenkovitě přehrávané role, recitující scénář – zejména takový, který jsem sám nenapsal. Dopnu si modrou košili, zapnu pásek a podívám se do zrcadla, abych viděl, jestli ta košile moc neodhaluje moje rostoucí břicho středního věku. Odhaluje. Rozhodnu se vzít si nějakou tmavší, něco, v čem budu vypadat štíhleji.

Pročesávám si vousy a přemýšlím o Ram Dassovi, spirituálním učiteli, který byl guru pro hippie generaci mého otce. Jednou řekl: „Jestli si myslíte, že jste osvícení, jděte a buďte týden se svou rodinou.“ Mluvil o způsobu, jakým staré vzorce spouštějí nedostatečně promyšlené reakce a emocionální odpovědi. Všichni víme, že je to pravda.

Rodinné drama se může zdát nevyhnutelné, uzavřené a opakující se jako válce na pianole. To je opravdový důvod, proč mě tato ranní rutina zasáhla tak tvrdě. Je to pobuřující. Je to důkaz mého vlastního nedostatku autonomie. Můj hněv namířený vůči vlastním dětem se zvětšuje v poměru k mému zklamání ze sebe samého. Vnímám nelibozvučnost vlastní emocionální zranitelnosti a udělám přesně to, co, jak se domnívám, vždycky dělal můj otec – a tolik mužů před ním. Ukážu svaly a předvedu tu trochu autority, kterou dokážu vydolovat. I kdybych nedokázal kontrolovat své vlastní akce, tak si teda můžete být jistí, že budu řídit ty vaše!

Křičím na ně, až mě začne škrábat v krku. Popoháním své kluky k onomu rozpačitému momentu, kdy stojíme u domovních dveří – v kabátech, s taškami na zádech a cpeme prsty do rukavic. Jsme připraveni vykročit na svou každodenní cestu, ale z nějakého důvodu se zastavíme, abychom se nadechli, než odemkneme bezpečnostní zámek dveří. Skoro jako bychom – všichni tři – pochopili, že jsme právě přehrávali jakési primitivní improvizační drama. Zarazíme se, jako kdybychom chtěli poskytnout imaginárnímu publiku šanci zatleskat, a pak vyjdeme z jeviště.

Živitel rodiny

Padesát tři procent Američanů říká, že bez ohledu na kojení jsou matky v péči o novorozené dítě lepší než otcové. Čtyřicet pět procent tvrdí, že matky a otcové si v tom vedou stejně dobře. Pouze jedno procento prohlašuje, že otcové to dělají lépe. Lidé prostě předpokládají, že biologické pohlaví určuje i kompetence k převzetí péče, a neberou moc v úvahu případné individuální odchylky. Ale na podporu těchto závěrů neexistují žádná data ani žádné vědecké důkazy. Jsou prostě založené na domněnkách a nesprávných úsudcích.

Jak se zpřítomňuje dětské vnímání reality. Trefná úvaha na téma otcovství

Dnešní mladí tatínkové mají snahu být nadšenými rodiči, ale jen třicet devět procent z nich se domnívá, že si při výchově dětí „vedou velmi dobře“; oproti padesáti jednomu procentu matek. V roce 2016 strávili tátové třikrát více hodin týdně péčí o dítě, než tomu bylo v roce 1965. Tvoří také sedmnáct procent všech rodičů v domácnosti, což je víc než o tři desetiletí dříve, kdy to bylo deset procent, ale pořád nejsou spokojení.

Průzkum z roku 2017 ukázal, že šedesát tři procenta otců má dojem, že se svými dětmi netráví dostatek času. Jako hlavní překážku uvádějí pracovní povinnosti. Existuje silný nátlak na vyhovění sociálním očekáváním, že muži mají tvrdě pracovat a být trvalými živiteli rodiny. To je způsob, který je nám vštěpován pro nastolení našeho kreditu jakožto postavy otce. Měli bychom pracovat i o víkendech a přesčas, bezohledně se hnát za bohatstvím a postavením, abychom demonstrovali svou oddanost.

Jak se stát feministickým otcem

Pro feministického otce otcovství znamená přijmout rutiny a zvyky, které cíleně rozvíjejí kapacitu dětí ke kritickému vědomí. To znamená, že upřednostníte jejich intelektuální autoritu, jejich schopnost docházet k vlastním závěrům. Ukažte svým dětem, že obdivujete jejich jedinečné myšlenky a názory. Jedním způsobem, jak to dělat, je klást obtížné otázky, na které ještě nemáte v mysli správné odpovědi. To je důležité: Nenamáhejte se ptát, pokud již znáte odpověď, kterou byste rádi slyšeli. Nechcete přece soudit to, zda jejich myšlenky korelují s vašimi. Namísto toho se chcete dozvědět jejich alternativní hlediska a ukázat jim, že si vážíte jejich postupů a jejich názoru.

Mnozí rodiče se snaží demonstrovat tento styl respektu vůči dětem tím, že je nadměrně chválí. To je skvělý nápad. Ty jsi tak chytrý. Moc se mi líbí, co jsi právě řekl. Dospělí se mylně domnívají, že konstantní chvála a uctívání pomáhá vytvářet sebedůvěru, ale z hlediska feministického otce je tato strategie jen o něco málo lepší než toxická obtížná láska.

Pozitivní ujišťování je samozřejmě lepší než negativní; komplimenty jsou lepší než kritika, ale povrchní lichocení stále vytváří transakční hierarchii odměn a učí mladé lidi, aby kladli rovnítko mezi sebehodnotu a schválení ze strany autorit. Zvyknou si pak hledat podporu u lidí s vyšším společenským statutem. Proto předstíraný obdiv jen velmi málo podporuje kritické vědomí.

Namísto toho musíte projevit respekt prostřednictvím svých činů. Ukažte, že jste ochotni interagovat s dětmi jako s intelektuálními subjekty. Veďte s nimi reálné debaty, tlačte je k tomu, aby podložily své argumenty, zpochybňujte jejich postoje stejně, jako byste to dělali s kolegy. Ukažte jim, že je berete vážně, tím, že se k nim budete chovat s úctou, ne z pozice autority.

Otcovská dovolená jako benefit. Může trvat až osm týdnů

Můj syn s oblibou vede u večeře „chytré debaty“. Nikdy neví, kdy s nimi přestat. Diskutujeme o naprosto nicotných věcech. Jaká je etika Elona Muska? Co lze považovat za „hru na obránce věže“? Jsou přírodní fenomény způsobené „vědou“, nebo je věda jen popisný jazyk? Někdy je diskuse čistě sémantická a stává se únavnou. Debata se rozvine do rétorických nesmyslů, ale nechci ji ukončit, protože mým přednostním cílem je syna vést k tomu, aby zaujal jasný postoj, aby se cítil oprávněný utvářet svou vlastní realitu. Dělám, co můžu, abych se vyvaroval hraní role intelektuální autority. Nechci být otcovská postava, která vyhlašuje závěrečnou pravdu.

Často je pro mě těžké vyčarovat potřebnou pokoru k tomu, abych zastavil debatu konstruktivním způsobem. Občas se mi to nepodaří. Dělám chybu tím, že řeknu „už mě to nudí“ nebo „končím tuhle konverzaci“. To není správné – vysílá to poselství, že zakončení debat nakonec určují tatínkovy rozmary.

Když mám ale dobrý den, tak místo toho řeknu: „Myslím, že jsme dospěli do mrtvého bodu. Co kdybychom oba tohle téma ještě trochu prozkoumali a pak se k této diskusi vrátili jiný večer?“ Nikdy se k ní samozřejmě nevrátíme, protože ani jeden z nás se vlastně o samotný obsah nezajímá. Jde nám jen o ten proces.

Redakčně kráceno a upraveno.