Lidovky.cz: Jak jste se vlastně ocitla v Česku a v Praze?
Jak už asi každý ví, 24. února brzy ráno začala na Ukrajině válka. Bylo to hrozné, z ničeho nic nás probudily zvuky bomb a raket. Vím, že se o válce mluvilo už dlouho, ale do poslední chvíle jsme nečekali, že to opravdu přijde. Během pár dnů jsme se naučili, jak se co nejrychleji přesunout do krytu, ale přesto jsme na ulicích Charkova začali vídat mrtvá těla těch, kteří se schovat nestihli.
Všichni jsme mluvili jen o tom, jestli zůstat, nebo raději odejít. Já sama jsem si třikrát zabalila, dvakrát zase vybalila, ale opravdu mě na cestu postrčila až hrozná událost v mém nejbližším okolí. Odcházela jsem nadvakrát – napřed jsem na Slovensko, kde studují moje dcery, odvezla čtyřiadevadesátiletou tetičku a potom jsem se vracela pro jen o pár let mladší rodiče. Během několika dnů jsem tedy s celou rodinou byla na Slovensku, ale říkala jsem si: co teď budu dělat, když musím živit čtyři další lidi?
