„Moje předměty jsou pro studenty okrajové a mají malou hodinovou dotaci. Proto se soustředím na to podstatné, a to jsou moderní dějiny i dovednosti a znalosti užitečné pro život. K učení využívám badatelskou metodu,“ říká učitel, který si umí získat srdce i zápal pro věc svých studentů.
Lidovky.cz: Co vás přivedlo k badatelské výuce? Byli to vaši učitelé?
Měl jsem štěstí na skvělé učitele, ale je fakt, že většinou uplatňovali klasickou frontální výuku. Sám jsem se na vysoké škole také nenaučil učit. Když jsem pak začínal, tak jsem samozřejmě přemýšlel, jak studenty zaujmout. Dělal jsem prezentace, ty jsem prokládal různými historkami nebo řízenou diskusí. Vyvolával jsem ty studenty, kteří se hlásili, a podobně. Když jsem se pokoušel o něco zajímavějšího, občas jsem narážel, protože – a to se děje často vědcům i učitelům – jsem předpokládal, že studenti mají mnohem víc znalostí, než skutečně mají. Kladl jsem jim příliš těžké otázky. Čekal jsem, že si v hlavách některé věci propojí, ono se to nedělo a já si to kladl za vinu. Pak jsem ale dostal nabídku zapojit se do projektu Dějepis+ a to mi hodně pomohlo. Konečně jsem mohl říct, že vím, co dělám, a moje hodiny mají hlavu a patu. Je za tím hodně znalostí a teorie, ale shrnutých do pár jednoduchých principů, k nimž se můžu vždycky vrátit, protože mi slouží jako skvělá kotva.
