Nevyslýchali mě hodinu, ale asi tři minuty a spočívalo to v tom, že se mě mladík zeptal, jestli jsem si baťoh balil sám. Na letiště Ben Guriona se mě pak u přepážky úřednice zeptala, jestli jsem přiletěl turisticky, nebo pracovně, já vykoktal, že obojí, úřednice se na mě skepticky podívala, vrátila mi pas – a to bylo všechno.
ČTĚTE TAKÉ |
Prošel jsem letištěm, které se nádraží v Mukačevu podobalo asi stejně jako já se podobám královně ze Sáby, a vyšel na vzduch. Ten byl v únoru jarní a vlahý a byl v něm cítit orient a mandlovníky a cypřiše a citrusovníky – nebo jsem si to aspoň představoval - a cosi jako spálený olej a čmoud z desítek taxíků (taky mi jeden informátor říkal, že je problém obstarat taxík).
A také vůně, zvláštní věc, špiritusu, jako by pálenky... Rozhlížel jsem se, kdo to tak sympaticky voní, kolem mě šlo procesí ortodoxních židů, klobouky, kaftany, pejzy, halas, že by oni? Že by parfém chasidismu? Ale vonělo to čím dál silněji, i když už byli pryč. V tom jsem ucítil na zádech jakési vlhko. Ach, došlo mi to. To bude moje lahev košer slivovice Rudolf Jelínek, kterou jsem vezl svému hostiteli Lukášovi a sám si ji zabalil do ruksaku. Sundal jsem jej z ramen a už jasně cítil, jak ušlechtilý alkohol prosákl batožinou.
Prošel jsem letištěm, které se nádraží v Mukačevu podobalo asi stejně jako já se podobám královně ze Sáby.
Rozepnul jsem zip a z promáčených a chlastem vonících svršků vytahoval rozdrcené střepy vizovické lahve. Šalom Izrael!
Byl jsem v Izraeli poprvé, ale jako bych si tu zemi nesl sebou velký kus života. Řekni mi, jaký máš vztah k Izraeli a já ti povím, kam asi ve světě patříš. Ale bylo by to na dlouho a nakonec by to mohlo skončit hádkou. Nebo bychom se dostali do nekonečných problémů, jak o čem mluvit a zda na to máme právo.
 |
Jsem pokud vím stoprocentní gój, aspoň nevím široko daleko o jediném židovském příbuzném, naopak můj prostějovský děda byl klasický maloměstský antisemita, ale vždy, určitě už od dětství, když jsem četl poprvé biblické příběhy – ano, v Olbrachtově převyprávění, pamatuju si na to vydání s Dorého ilustracemi - mě ten svět, ten národ, ten jev vábil a jaksi vnitřně oslovoval a rozechvíval. Pak následovala dlouhá řada četby a židovských autorů, odhaduju, že snad polovina mých oblíbenců byli židé, Poláček, Hostovský, bratři Langerové, Orten, Isaak Babel, Osip Mandelštam, Bruno Schulz, Stefan Zweig, Joseph Roth, milovaný I. B. Singer, Šolom Alejchem, ti skvělí Američani, Chaim Potok, Saul Bellow, Bernard Malamud, Philip Roth. Allen Ginsberg...
Vždy mě dojímalo, jak dojemně o Židech psal Hrabal nebo Škvorecký, jak je postrádali, neboť ta ztráta poznamenala tuhle zem, která je tu bez Židů chudší a prázdnější a hloupější. Já měl a mám to štěstí, že mám několik židovských přátel, u nichž míra židovství je sice rozličná a oni sami ji většinou nijak nezdůrazňují, ale přitom ji jistě v sobě nesou jako hodnotu, jako cenný dar, který je ale zároveň nebezpečím, neboť být Židem znamená jak držet vnitřní privilegium přináležitosti k onomu vyvolenému a osudem výjimečnému národu, tak též být na tomhle světě v nejistotě a v ohrožení, samozřejmě v různé míře toho reálného nebezpečí.
Jako ten Izrael, stát, který vznikl ze vzdoru a vzdorem je udržovaný.
Jako ten Izrael, stát, který vznikl ze vzdoru a vzdorem je udržovaný. Nic na něm není samozřejmé a nic nemusí být trvalé a nic není zaručené. Vlastně je to úzký pruh země, z větší části poušť, de facto ostrov, který lze potopit soustředěným tlakem a úderem, o nějž se jeho sousedé už několikrát pokusili. Jenže ta země se nedala a vždy po každém takovém útoku se o kus zvětšila a zesílila, čímž vyvolala jen silnější touhu agresora, který každého příměří využil hlavně k tomu, aby si vzal oddechový čas a nabral sil.
Jeho metody a postupy byly různé, ale během těch skoro šedesáti let existence Izraele v podstatě směřovaly k jednomu cíli, spláchnout ten stát i s jeho obyvateli do moře, zbavit se toho vředu, té ostudy na arabské kůži, zničit ten stát, který se přitom měl tak čile k světu, který během těch let vybudoval města a osady, postavil dálnice a slušné silnice, zalesnil holé vršky, pustiny osázel vinicemi a olivovými háji, z mořské vody byl schopen odčerpávat sůl a z kamení a písku udělat pole, ano, který byl schopen vyrobit vlastními silami atomovou bombu...
Ale hlavně byl schopen uživit statisíce příchozích z nejrůznějších míst světa, dát jim střechu nad hlavou a slušné živobytí a poskytnout jim prostor pro důstojný život, o jehož materiální, duchovní a občanské kvalitě nemohli a nemohou nikde široko daleko ani snít. Jistě, ten stát má určitě stovky problémů a určitě tam není všechno růžové a určitě existuje mnoho důvodů pro jeho kritiku – však se to také ostře činí, nejvíc v samotné Izraeli.
Vypadá od prvního pohledu svobodně a moderně.
Ale v tom základním – a tím je prostor pro důstojný život – funguje, ano, dobře. Je silný a přitom demokratický, odhodlaný a přitom lidský. Vypadá od prvního pohledu svobodně a moderně. Je to kus Evropy, Ameriky, Západu na místě, kde by jinak byly především slumy, chaos, bída a útlak. Teď jsou tam zářící města s krásnou moderní architekturou, divadla, galerie, všechny ty pěkné věci civilizace. Kypící život sebevědomých a moderních lidí. A právě tohle, tento úspěch, to je právě to, co budilo a budí ten vztek, ten žluklý hněv a nenávist na sionistickou přítomnost, na agresivní stát Izrael a jeho hegemonistickou politiku. Vztek a nenávist, která ovšem není věcí jen těch nešťastných arabských sousedů (u těch by to člověk ještě chápal), ale mnoha „pokrokových“ Evropanů a Američanů, kteří myslím nemůžou Izraeli zapomenout, že se mu to všechno podařilo přežít. Zatím.
Před pěti lety získal Českého lva za fenomenální dílo Zapomenuté transporty, encyklopedie méně známé tváře holokaustu.
Já jsem bydlel těch pár dní u Lukáše Přibyla, znalce poměrů, skvělého společníka a jak to říct – světoběžníka a ahasvera. Před pěti lety získal Českého lva za fenomenální dílo Zapomenuté transporty, čtyřdílnou encyklopedii méně známé tváře holokaustu. Teď je druhým rokem vedoucím Českého centra v Tel Avivu. Bydlí na ulici Šoloma Alejchema (můj oblíbený spisovatel, jeho knížka Uličník Motl provázela moje dětství a střídavě se stotožňoval s ním, s Elim, s Pinkim...) nedaleko od Dizzengofova náměstí, jež je pojmenované po historickém starostovi tohoto mladého města (Tel Aviv, což znamená jarní vršek, byl založen teprve v roce 1909).
Meir Dizzengof (zemřel 1936) byl jeden z těch klasických budovatelů jišuvu, židovského společenství v Palestině, zárodku příští Izraele. Během jeho úřadování vyrostlo na písku moderní, funkcionalistické město, jehož ulice byly rozvrženy podle urbanistických pravidel do radiální sítě, takže jsou přehledné a logické, což neznamená, že jsem s v nich první dny neztrácel a s jen velkými obtížemi hledal cestu domů. Během třicátých let bylo v Tel Avivu postaveno čtyři tisíce domů ve stylu Bauhaus.
Němečtí židovští architekti mohli své představy o racionálním bydlení, o eleganci křivek, prohnutých verand a bílých ploch, realizovat po vyhnání z Německa tady, kam vlastně ty domy s rovnými střechami, které jako by nepočítaly s německým sněhem, zato s mediteranním slunce, pasují lépe. O výstavbu Tel Avivu se tedy postaraly, dalo by se říct, norimberské zákony.
A uprostřed toho kulaťáku je fontána, jež mění barvy dle toho, jak ji obcházíte, což je zábavné a vydrží vám to dost dlouho.
To Dezengoffovo náměstí je myslím nejhezčí večer, za tmy, který v únoru padal rychle a orientálně zrádně. Je kulaté a tvoří ho zdvižené chodníky, pod nimiž je silnice, kolem opravdu krásné bauhasovské domy, v jednom kino ze třicátých let, proměněné v stylový hotel, a uprostřed toho kulaťáku je fontána, jež mění barvy dle toho, jak ji obcházíte, což je zábavné a vydrží vám to chvíli.
Jeho autorem je izraelský Vasarely - Yaacov Agam (nar. 1926), jehož otec byl rabín a kabalista, a on veselý barvami čarující mystik, jehož barvou a tvary metamorfující obraz jsem pak druhý den z různých stran obhlížel Tel Aviv Museum of Art, nádherné modernistické stavbě, která by slušela jakékoli světové metropoli. Těžištěm sbírek je novodobé izraelské (palestinské) umění od začátku 20. století, ale je tam i skvělá kolekce impresionistů, expresionistů – ani jedni nemuseli být „sionisty“, klasické evropské moderny, poválečné moderny, postmoderny.
A tam jsem měl zážitek i z těch lidí, co tam chodili, bylo to dopoledne, takže plno školní mládeže, kluci a holky od světlých odstínů aškenázských, po bronzové Sefardy a až po tmavé etiopské Falaše, brouzdali kolem Picassa, Braqua, Matisse, Klimta, Kandinského, Chagalla, Chaima Soutina, Jacksona Pollocka, kolem Warhola a Anselma Kiefera, někdy si sedli na zem a sympaťák jim hebrejsky dával lekci z estetiky, tedy aspoň předpokládám, protože hebrejsky umím tak šalom, šekel, achat, štajm, šaloš, arba, tedy jedna, dvě, tři, čtyři a pak ještě ken-ve-lo, což je ano a ne.
O výstavbu Tel Avivu se tedy postaraly, dalo by se říct, norimberské zákony.
A taky tam byla arabská školní třída a ty učitelky měly hidžáb a její děti se dívaly na stejné obrazy, které považujeme za univerzální hodnoty lidstva a přitom za součást naší západní kultury, což se nevylučuje s tím, že respektujeme jiné výkony a oni (by měli) zase ty naše, což není žádný povrchní multikulturalismus, ale jaksi předpoklad společné existence, který já jsem tam, v té nejkritizovanější a nejčastěji válčící zemi na světě viděl jako živou skutečnost. A mezi tím kráčel rychlým krokem od obrazu k obrazu mladý ortodoxní Žid, někde se zastavil, třeba u Mondriana, zkoumavě to pozoroval, a já se ho snažil nenápadně vyfotografovat, neboť je málo tak fotogenických objektů, jako jsou tito vybraně vymódění muži.
Zážitek je samozřejmě v Tel Avivu moře a pláž.
Zážitek je samozřejmě v Tel Avivu moře a pláž, která se táhne v délce několika kilometrů, tím hezčím směrem do orientální Jaffy, která je na rozdíl od mladého Tel Avivu jedním z nejstarších přístavu světa, který měl založit Noemův syn Jafet už čtyřicet let po Potopě, což nevím, kdy přesně bylo. Ale asi až potom, co tady, zachránil Perseus krásnou Andromédu, která tam byla přikovaná ke skále, o kterou se stále tříští ten samý příboj.
Ach, jedna z nejromatičtějších scén starého antického světa se odehrála tady, kousek od Tel Avivu: Perseus letí na svých okřídlených sandálech vysoko na modrém nebi a v tom dole v hlubině spatří zmítající se krasavici, která se má stát kvůli své vychloubavé matce Kassiopei obětí mořské obludy, kterou na ni poslal rozhněvaný Poseidon.
Tu snese se hrdina z nebe a obludu s kančí hlavou, obludu, která už se sápe na krasavici, jíž voda přilepila gázu (až tady jsem se dozvěděl, že ta nešťastná Gaza souvisí opravdu s gázou) na tělo, takže jde o výjev velmi erotický, kameny zabíjí, krásku zachraňuje, jejího ženicha pak pomocí příšerné hlavy Gogony Medúsy přemáhá a pak s ní a Andromédou znovu na oblohu stoupá, kde na věky věků vytvoří to krásné souhvězdí.
(Podle některých verzí ovšem předtím porodila Perseovi syna Persese, který se měl stát praotcem perských králů, takže Peršané vznášeli pak nárok na zemi Hellenů, neboť Perseus měl být jejich předkem. Z toho plyne, že tady v této zemi nic není úplně jednoduché a nároky vznáší kdekdo.)
Noční obloha nad Tel Avivem byla ovšem v ty dny krásná.
Noční obloha nad Tel Avivem byla ovšem v ty dny krásná a klidná. Měsíc byl v prvních dnech v úplňku a vystupoval na klenbu jako obrovská mytologická hlava. Z Lukášova balkónu byla krásný pohled a v těch dnech se už dalo stát venku, upíjet víno z Golan a hledět na světla tel avivského skylinu, dokud se do těla přece jen nepustila zima. Loni v červnu tu byl dobrý výhled na rakety, které sem dolétaly z Gazy, říkal Lukáš svým klidným způsobem, protože jinak se o tom asi mluvit nedá.
Ten konflikt začal únosem a vraždou tří židovských mladíků, které zabili a umučili teroristé z Hamásu, následně pak pokračoval vraždou arabského mladíka ze strany izraelských ortodoxních magorů, do toho začal Hamás z Gazy odpalovat rakety ve větším počtu než obvykle. Načež se Izrael pustil do pozemní operace. Ta trvale déle než obvykle, protože tady většinou trvají války krátce. Tři horké letní týdny, létaly z jihu rakety, bylo je možné sledovat v Tel Avivu na nočním nebi a pozorovat, jak se do nich strefují střely izraelského protiraketového systému Iron Dome.
Žhavá čára si razí cestu po nebi, proti ní vyletí jiné střely, které se s nimi chvíli honí po obloze, pak následuje exploze, záblesk, sláva, funguje to, dvacet tisíc dolarů, kolik ta jedna protistřela stojí, v prdeli, ale lepší než do baráku, ale i tak je lepší se pro jistotu krýt, protože i z neškodněných střel létají střepiny, které mohou způsobit paseku. Každý byt má ostatně úředně nařízené cosi jako protiletecký kryt, v tom Lukášově je kolo a knihy, myslím, že by se tam dalo chvíli vydržet.
Kdo mohl, odjel tehdy z Tel Avivu pryč, jenže v Izraeli není vlastně kam zmizet.
Kdo mohl, odjel tehdy z Tel Avivu pryč, jenže v Izraeli není vlastně kam zmizet. Izrael je ostrov. Bránit se znamená pro Izrael zajistit si prostor pro obranu. Z pohledu Evropana to vypadá jako by snadně a samozřejmě: Izrael se musí stáhnout z obsazených území a umožnit konečně vznik samostatného palestinského státu. Jenomže takové samozřejmé řešení, to může být pro Izrael podpis na vlastnoručně sepsaný rozsudek smrti.
Zřeknutí se obsazených území - Zapadního břehu, z hlediska Izraelců Judei a Samaří, historických center židovstva – znamená, že v nejkričtějším místě, právě tam, kde je země nejhustěji obydlená a nejzranitelnější, bude od hranic k pobřeží dvanáct kilometrů. Hranice budoucího palestinského státu by byla sedm kilometrů od největšího letiště, polovina obyvatel Izraele bude mít hranice blíž než dvacet kilometrů, Jeruzalém bude přímo na hranicích...
Riziko konfliktu bude permanentní a mnohem riskantnější než dnes. Dokud se něco nezmění v hlavách těch, kteří jsou dnes přesvědčeni, že Izrael musí zmizet z povrchu zemského. A těch není bohužel málo.
Nemusíte podporovat Palestinu ani Izrael, píše Oz, je třeba podpořit mír.
Další z mých oblíbených spisovatelů, Amos Oz, píše v eseji Mezi dvěma právy (vyšla v knížce, Jak vyléčit fanatika), kterou ovšem napsal už před deseti lety, že stejně to bude muset Izrael udělat, že stejně bude muset ustoupit. Ale ústupky budou muset udělat obě strany. I Palestinci se budou muset zříct měst a vesnic, které považují za arabské, které už nikdy nebudou jejich. A k tomu je potřeba hodně vnitřního sebezapření - a z druhé strany mnoho soucitu. Nemusíte podporovat Palestinu ani Izrael, píše Oz, je třeba podpořit mír. Hezké.
Ptám se Lukáše, jestli existuje nějaká naděje na mír. Těžko říct, ale s jistotou se lze obávat, že zatím sotva. Hned, jak se Hamás v Gaze vyzbrojí, je jen otázka času, kdy to zase začne lítat. A už se vyzbrojovat začal. Stejně jako se lze obávat, že brzy zase začne válka se severem s Hizballáhem. Lze se obávat, že to vlastně oběma stranám vyhovuje. Tedy ne že by si Izrael nepřál mír, ale nemůže ho vyměnit za ohrožení své existence. Proto se smířil s permanentním konfliktem. Je to začarovaný kruh. Ale už to vydržel šedesát let, vydrží to snad dál. Inšalláh.
Ale už to vydržel šedesát let, vydrží to snad dál. Inšalláh.
A tak zatímco dva mudrcové vedli takový hovor, v protilehlém domě, o patro níž, seděla za oknem, jímž bylo vidět do pokoje, stará paní, pletla a dívala se na televizi, na níž, jak bylo dobře vidět, stále běžel běžel nějaký zpravodajská kanál, každou chvíli se tam objevil Netanjahu nebo nějaký arabský pohlavár, Blízký východ si vystačí sám. Pozoroval jsem ji každý večer, vždy na stejném místě, na stolku rozložené zákusky, nejspíš ty přeslazené baklavy, i když to by se jí pak s ulepenýma rukama špatně pletlo...
Po jejím boku ležela velká černá kočka a z toho výjevu šel takový klid a mír, jako když se nějaká stará paní dívá na zprávy kdekoli v klidném světě. A do toho svítil ten obrovský měsíc a nebe bylo také klidné, jen vzdalený šum blízkého moře a jemný hukot nočního města k nám tiše doléhal. Nebe nad Tel Avivem, z něhož se klidně mohl snést Perseus.
A taky tam byla arabská školní třída a ty učitelky měly hidžáb a její děti se dívaly na stejné obrazy.
Všechny fotoblogy najdete na www.jiripenas.cz/fotoblog/
Cesta do Izraele se uskutečnila s laskavou pomocí Izraelsko-české obchodní komory.
