Ztvorby Američana Williama Mastrosimona u nás známe především jeho šestnáct let starou černou komedii Jako naprostý šílenci. Od její české premiéry v Národním divadle uběhlo sedm let a za tu dobu se dočkala několika uvedení. Mastrosimone v ní líčí vpád dvou pubertálních fanoušků do soukromí scenáristy a režiséra Russe. Ti jej posléze i s přítelkyní Jennifer začnou terorizovat. Autor se tu obrací k tématu násilí jako běžné součásti společnosti, bez něhož se neobejdou filmy, počítačové hry, prostě nic, co mládež zajímá. Ale také k rozostřování hranic skutečnosti, které nejen u jedinců mdlého ducha vede až k neschopnosti odlišit realitu od fikce. Hra sice úplně svůj dramatický potenciál neztratila, ale přece jenom zestárla a její tezovitost víc vystoupila na povrch. Jistě, že se pořád objevují vyšinutí psychopati, kteří jsou ochotni postřílet spolužáky, nebo brát si návody „jak na to“ z akčních krváků, ale problémem je, že Mastrosimone svou zápletku splétá s místy otravně moralizujícím nátiskem.
Co ale nadále zůstalo lákavé, je sevřená forma hry, v níž se může dobře dařit hercům. A také černý humor, který je zdrojem groteskních point. To vše také komorní inscenace mladého režiséra Martina Vokouna dokázala zúročit. Jistě i proto, že dramaturgyně Marie Caltová hru výrazně zkrátila. Pročistila dialogy a snažila se z nich co nejvíc odstranit až podezřele nevěrohodné sentimentální výlevy, které jsou patrné zejména u napadané dvojice. Martin Vokoun absolvoval režii na DAMU před dvěma lety a jeho předchozí cesta k divadlu vedla, jak jinak, přes amatérskou líheň. Plzeňská činohra je jeho prvním angažmá a poprvé zde režíroval Zahradníkova psa Lopeho de Vegy. V klubu Komorního divadla uvedl kromě Mastrosimona i Sartrův text S vyloučením veřejnosti a tento týden má premiéru jeho inscenace Egressyho Portugálie.
Pokud jde o režii Mastrosimonovy hry, překvapí jeho cit pro hereckou souhru, který dnes bývá devizou spíše starších režisérů. Vokoun jde bez zbytečného ozvláštňování po smyslu situací, buduje je rychle a svižně, čímž přirozeně udržuje napětí. Hra proti sobě staví dvě dvojice, oběti a útočníky, a ve Vokounově inscenaci se toto rozvržení živě mění a přeskupuje - herci na sebe dobře slyší. Agresivnějšího Kennyho hraje Jan Maléř: je mazaný a perverzní stejně jako naivní a slabomyslný. Vypjatou situaci drží v rukou a královsky se přitom baví. Jimmy je v podání Zdeňka Rohlíčka nejistý, ukňouraný, pak zase máchá revolverem. Je zosobněním nerozhodnosti, Kennymu podléhá, ale zbytky rozumu mu velí utéct co nejdál. Oba dva se doplňují a jejich spojení narůstá do čehosi obludně nedefinovatelného. V pojetí Martina Stránského Russ sice nese vnějšní znaky oběti, ale i v něm je cosi monstrózního a ujetého a pak: za jeho suverenitou je jen obyčejná nejistota. Postava Jennifer, která má v závěru prohlédnout Russovu hanebnou povahu, je nejslabší článek řetězu, ale Andrea Černá pro ni i tak našla uvěřitelnou polohu ženy schopné mobilizovat síly do poslední chvíle.
William Mastrosimone: Jako naprostý šílenci
Překlad: Jitka Sloupová Režie: Martin Vokoun Výprava: L. Babek-Melcerová Divadlo J. K. Tyla Plzeň
