Poslední dobou se v českých médiích intenzivně probírá nejnovější americká „sochoborecká“ vlna. Na adresu ikonoklastů znějí často slova o „šílenství“, „ničení kulturního dědictví“ a „konci civilizace“. To však může znít od nás, Čechů, poněkud pokrytecky. V uplynulém století jsme s železnou pravidelností své i „cizí“ sochy stavěli a hned zase káceli. Naposledy před několika měsíci, když jsme dokončili „překódování“ našeho pohledu na maršála Koněva z osvoboditele na okupanta.
Sochy ve veřejném prostoru můžeme obdivovat pro jejich estetickou krásu, vnímat je jako zkamenělou, ale již němou, uzavřenou historii nebo číst jako „politické prohlášení“, jež vysílá aktuální zprávu o hodnotách, prioritách a postojích komunity, která okolo sochy žije. Čím pro nás socha je? Památkou? Ničit ji je pak kulturní barbarství. Historickým artefaktem? Destrukcí ztrácíme kus historické paměti. Ideologickým poselstvím? Pak ale akceptujme, že „boje o sochy“ jsou legitimní formou politických sporů a kulturních válek.
Problémem také je, že socha na nás působí různě podle toho, co o ní víme. U historické osobnosti racionálně hodnotíme její zásluhy a poklesky, sochu ale můžeme nechat, aby k nám promlouvala i jen svou kompozicí, silou uměleckého výrazu, emocí. I husitstvím nepolíbený cizinec by vítkovskému Janu Žižkovi přisoudil sílu, majestátnost či bojechtivost, karolinskému Karlu IV. zase moudrost a státnictví. Nemusí proto záležet ani tak na tom, co daná postava vykonala, ale co socha „sděluje“, a jak to „vnímáme“.
Windischgrätzova socha
Zkusme se pro lepší pochopení americké ikonoklastické vlny podívat na věc českýma očima a postavme si americké sochy do alternativního, ale nám srozumitelnějšího domácího kontextu. Jedním z atakovaných pomníků je v roce 1853 odhalená jezdecká socha amerického prezidenta Andrewa Jacksona (ve funkci 1829–1837), připomínající jeho triumf nad Brity v bitvě u New Orleansu v lednu 1815. Pro většinu Američanů představuje Jackson sice kontroverzního, ale nepřehlédnutelného spolutvůrce moderního amerického národa a šiřitele jeho moci a slávy.
Snesli bychom před českým parlamentem sochu knížete Alfreda Windischgrätze, jak hrdinným gestem dává pokyn k bombardování Prahy v roce 1848? Nevolali bychom po jejím odstranění, neboť glorifikuje přisluhovače Habsburků? Nestala by se symbolickým místem protiněmeckých výpadů a občasného politického vandalismu? |
Původní obyvatelé Ameriky ho ovšem mají v paměti jako Jacksona „Indiánobijce“, jenž posvětil násilné přesídlení několika kmenů do nově zřízených indiánských teritorií, při němž zahynuly desítky tisíc lidí. Čím je Jackson pro původní obyvatele, tím by pro Čechy mohl být třeba kníže Alfred Windischgrätz. Snesli bychom před českým parlamentem jeho sochu, jak hrdinným gestem dává pokyn k bombardování Prahy v roce 1848? Nevolali bychom po jejím odstranění, neboť glorifikuje přisluhovače Habsburků? Nestala by se symbolickým místem protiněmeckých výpadů a občasného politického vandalismu?
Další ohrožené sousoší – z roku 1939 – zobrazuje prezidenta Theodora Roosevelta před americkým Muzeem přírodní historie. Sedí na koni a po jeho pravici i levici ho doprovázejí opěšalé anonymní osoby, dle vzhledu a typizovaných znaků Afroameričan a původní obyvatel Ameriky. V tomto případě kritikům nevadí ani tolik osobnost prezidenta jako kompozice díla, jež v symbolické rovině ustavuje jakousi společenskou a rasovou hierarchii přirozeně s bílým Rooseveltem na jejím vrcholu.
Podle sochaře Jamese Earla Frasera sice postavy po Rooseveltově boku měly symbolizovat dva kontinenty, Ameriku a Afriku, ale běžný pozorovatel si bez kontextu všimne především vazalského a podřízeného postavení chodců vůči jezdci.
Příklad starých Řeků
Střih – prestižnímu prostoru před Národním muzeem dominuje místo svatého Václava jezdecká socha Rooseveltova současníka Františka Josefa I. Uzdu jeho koně mu symbolicky drží folklorně typizovaný Čech a Moravan a vedeni společensky a kulturně nadřazeným „tatíčkem Habsburkem“ jdou viribus unitis vstříc šťastné budoucnosti.
Součástí veřejného prostoru starých Řeků byly i sochy nepřátel či provinilců, například atletů, kteří podváděli při olympijských hrách. Jejich veřejné zobrazení mělo být pro ně zahanbujícím trestem a pro ostatní výchovným vztyčeným prstem i stálým mementem. |
Skutečně bychom jako hrdí Češi takovou imperiální symboliku, znázorňující nás v submisivním postavení, bez problémů přijímali? Možná bychom sochu nezničili, ale jejího zraňujícího poselství bychom se snažili kulturně zbavit. Třeba tím, že bychom ji odsunuli na místo, které si civilizované národy pro tento účel cíleně zřizují – do muzea. Tam sochy svůj politicko-ideologický náboj ztrácejí a zůstává jen jejich historický a umělecký rozměr.
Konečně třetí diskutovanou sochou je památník prezidenta Abrahama Lincolna z roku 1876, jak propouští z otroctví opět bezejmenného Afroameričana. Polonahého, zbědovaného, na kolenou, s okovy u Lincolnových nohou. Máme snad na nějakém prestižním místě sochu habsbursko-lotrinského Josefa II., jak propouští anonymního, zbědovaného a klečícího českého sedláka z područí tuhého člověčenství?
Češi se se svou minulostí vyrovnávali, aktualizovali ji a dávali jí nový smysl mimo jiné i tím, že sochy stavěli a zase bořili, zakrývali, odsunovali. Američané nedělají nic jiného. Pokud s tím nesouhlasíme, musíme se na veřejné sochy začít dívat zcela jinak. A třeba se vrátit k praxi starých Řeků, dodává oxfordský profesor David Abulafia. Součástí jejich veřejného prostoru totiž byly i sochy nepřátel či provinilců, například atletů, kteří podváděli při olympijských hrách. Jejich veřejné zobrazení mělo být pro ně zahanbujícím trestem a pro ostatní výchovným vztyčeným prstem i stálým mementem.
