PRAHA Američtí psychedeličtí rockeři Butthole Surfers navštívili poprvé Prahu a do posledního puntíku dostáli své pověsti. Vystoupení, které místy ztrácelo podobu koncertu a proměňovalo se v divoký večírek, doprovázely nadšené reakce zcela zaplněného Divadla Archa. Šílenci každým coulem Kalifornské excentriky provází pověst poděsů, kterým nic není svaté. Krom černého humoru prosluli také až podvratným přístupem k rockové muzice. O tom, že ani po letech se v tomto směru nic nemění, se publikum mohlo přesvědčovat prakticky každou minutu jejich setu. Skladby nejenže postrádaly tradiční písničkové struktury, ale skupina často působila naprosto chaoticky, několikrát si po pár taktech rozmyslela, že zahraje jinou skladbu, několik jich - i kvůli technickým problémům s aparátem -nedokončila a bez sebemenšího zaváhání pokračovala jiným kusem.
Pódiu vévodil hyperaktivní obrýlený kytarista Paul Leary, který svým poskakováním a parodiemi rockerských póz až komicky kontrastoval s ležérním přístupem frontmana Gibbyho Haynese, působícího zpočátku, jako by se na pódium dostal omylem a vůbec si není jistý, jestli se mu tam chce setrvávat. Jeho psychotický zpěv a bez přehánění šílený smích v pauzách už pak vlastně ani nepůsobily jakkoliv nepatřičně. Divoké míchání žánrů a přeskakování mezi až brutálními kytarovými erupcemi, popovými melodiemi, občasnými countryovými vyhrávkami i elektronickými samply, které Haynes přímo na pódiu ještě různě moduloval, způsobovalo, že si nikdo v sále nemohl být jistý, co bude následovat v příštím okamžiku. Bez obvyklých světel, za doprovodu psychedelicky rozostřené a rychlými střihy se míhající videoprojekce se pak všechny prvky slily v neobyčejně silnou show a unikátní zážitek. Organizovaný zmatek I přes zdánlivý chaos a časté improvizace nebylo možno přehlédnout, že celé to šílenství na pódiu má pevný základ v naprosto excelentním zvládnutí a používání nástrojů. Basista Jeff Pinkus si v pravé části pódia hrál jakoby pro sebe, ale bez sebemenšího zaváhání vždy zareagoval na nastalé změny. Duo bubeníků vše zezadu jistilo bytelným a přesným základem. Když pak Haynes na chvíli vzal do rukou saxofon či kytaru a vystřihl s nimi několik miniatur, vše do sebe zapadlo naprosto přesně. A jestliže nadšené fanouškovské reakce v letech minulých často označovaly Learyho jako reinkarnaci Jimiho Hendrixe, v průběhu večera se opakovaně ukázalo, že to vůbec nebylo přehnané. I Haynes se po počáteční apatii probral a čile komunikoval s posluchači pod pódiem, loudil na nich cigarety a mezi skladbami vytrvale popíjel z lahve.
Dobře vybraní hosté S sebou si Buttholes přivezli brooklynské elektronické trio Black Dice. Ti zahájili nekoordinovaně působícím industriálním rachotem, ale postupem času jejich převážně improvizované rytmické struktury dostaly až rituálně-šamanský nádech, se zjevnými vlivy nejen taneční hudby, ale i třeba dubu nebo hiphopových smyček. Úvod večera patřil domácímu triu Zkouška sirén. Jejich ostrý a hlučný, nicméně ve srovnání se zahraničními kolegy přece jen tradičně pojatý alternativní rock se spoustou zajímavých rytmických zlomů se dočkal příznivého ohlasu, a to i přesto, že dost utrpěl mimořádně špatným ozvučením.
