Ještěři představují něco jako Městečko Twin Peaks střižené prvním, ještě svěžím dílem Pecháčkových Básníků, v nichž Štěpánek a Kendy secvičují Strakonického dudáka. Některé motivy jsou dokonce shodné - parta spolužáků, hledání vhodného režiséra, kterým se stává podivín a zanícený ochotník.
Samozřejmě že Drábek je divočejší, ba i rafinovanější, a umí použít trapnost jako kategorii, vytáčet vše do neskutečných spirál a ironizovat do totálního absurdna, které vyznívá jako ta nejzběsilejší nejapnost. A té se snad ani nejde nesmát.
O čem Ještěři jsou? O jednom srazu, který zorganizují největší lumpové ze třídy, bratři Klenotičové. Na své mafiánství měli už zaděláno na „základce“, a tak jen přešli do vyšší formy zločinu. Jeden ovšem umírá na rakovinu a druhý mu chce udělat radost, a tak zaktivuje školní „dramaťák“ a někdejšího kantora, dnes téměř invalidu. Hrát se bude Cesta do pravěku, jelikož bratr miluje ještěry.
Vše lze řešit vystřílením postav
Postupně se ukazuje, že dnešní pětatřicátníci (čili Husákovy děti) za sebou táhnou nejeden životní malér. Ignác, miláček žen, popíjí a má desítky nemanželských dětí a pronásledují ho vidiny se svítícími hlavami, které si za ním dojdou i na hřbitov jako defilé duchů z Mlynáře a jeho dítěte. Jeho matka (Lenka Loubalová) si na stará kolena pořídila mladého milence a nechala se potetovat.
Luděk (Miroslav Zavičár) má komunikační problémy s manželkou, která na něj hovoří jen v písňových textech Hany Zagorové a dalších hvězd pop-music. Další spolužačka Matylda (Ivana Huspeková) má na mobilu jen tísňové volání. A když pak šlamastyka na jevišti začíná vypadat nezvladatelně, autor i režisér v jedné osobě ji vyřeší elegantně: část postav se vzájemně vystřílí...
Vyčítat Drábkovi, že si libuje ve vrstvení šílených nápadů, je nesmysl, protože tato metoda je základem jeho pěstování „dada“. Někdy, pravda, je ochoten propojit a naroubovat cokoliv, když se mu to takříkajíc hodí do krámu. Problém je jinde -David Drábek je typem divadelníka, který si v zásadě vystačí sám - píše, režíruje, dramaturguje. A při jeho eruptivním přístupu a tvůrčí fantazii se mu ne vždy dostává odstupu a korektivu.
Jednoduše: v Ještěrech vícekrát naplňuje známou poučku, že není umění nápad dostat, ale zbavit se ho ve prospěch celku. Tady by občas stálo za to selektovat - důkazem je celkově pomalý, až rozpačitý rozjezd, v němž je relativně dost hluchých míst, ba i křeče. Ale ke konci první půle inscenace chytá dobré tempo, začne být sevřenější a najednou se klubají i témata postav.
„Taneční číslo se sborem“ před přestávkou v podobě pohybové kreace učitele Lochmana (Lubor Novotný) a jeho pitoreskní družky Gabrielle (František Staněk) je úchvatné - kantor máchá francouzskou holí a Gabrielle se vlní v rytmu havajských tanečnic. A Chocholouškova scéna nápaditě kombinuje podivnou realitu současnosti s tou prehistorickou.
Drábek miluje hrátky s citacemi a má odvahu použít je v nádherně „pitomých“ konotacích, čímž se mu občas daří odhalit jejich nesnesitelnost. A tak nechá mafiánské bratry Klenotiče donekonečna žvanit podle Werichova příšerného moudra „Když člověk jednou je, tak má koukat, aby byl...“, jindy zase bizarní pedagog, trávící stáří v přívěsu, při setkání s někdejšími žáky volá, že přišly kukuřičné děti. Slovní humor od novotvarů až po hlášky a fórky jako „hotel Inkontinental“, divadlo je Kaufland ducha či „nouze naučila Dalibora toasty“ může leckomu připadat jako značně dětinský, ale ve všech těch bláznivých souvislostech se mu nedá upřít kouzlo.
Nakonec, když se všechny maléry a mindráky provalí, nastane cosi jako láskyplné smíření, doslova převtělení duší, které vzbuzuje nejrůžovější naděje. Ještěři jsou také víc než muzikál komedií se zpěvy, i když na muzikálovou ambaláž si místy docela vtipně hrají. Hudba Darka Krále je ale překvapivě příjemná, jsou to adekvátně chytlavé melodie. Král také umí napsat svižnou „festivalovku“, pomocí níž se v příslušných „aktšlusech“ dá dobře zaútočit na diváka.
Samozřejmě že Drábek je divočejší, ba i rafinovanější, a umí použít trapnost jako kategorii, vytáčet vše do neskutečných spirál a ironizovat do totálního absurdna, které vyznívá jako ta nejzběsilejší nejapnost. A té se snad ani nejde nesmát.
O čem Ještěři jsou? O jednom srazu, který zorganizují největší lumpové ze třídy, bratři Klenotičové. Na své mafiánství měli už zaděláno na „základce“, a tak jen přešli do vyšší formy zločinu. Jeden ovšem umírá na rakovinu a druhý mu chce udělat radost, a tak zaktivuje školní „dramaťák“ a někdejšího kantora, dnes téměř invalidu. Hrát se bude Cesta do pravěku, jelikož bratr miluje ještěry.
Vše lze řešit vystřílením postav
Postupně se ukazuje, že dnešní pětatřicátníci (čili Husákovy děti) za sebou táhnou nejeden životní malér. Ignác, miláček žen, popíjí a má desítky nemanželských dětí a pronásledují ho vidiny se svítícími hlavami, které si za ním dojdou i na hřbitov jako defilé duchů z Mlynáře a jeho dítěte. Jeho matka (Lenka Loubalová) si na stará kolena pořídila mladého milence a nechala se potetovat.
Luděk (Miroslav Zavičár) má komunikační problémy s manželkou, která na něj hovoří jen v písňových textech Hany Zagorové a dalších hvězd pop-music. Další spolužačka Matylda (Ivana Huspeková) má na mobilu jen tísňové volání. A když pak šlamastyka na jevišti začíná vypadat nezvladatelně, autor i režisér v jedné osobě ji vyřeší elegantně: část postav se vzájemně vystřílí...
Vyčítat Drábkovi, že si libuje ve vrstvení šílených nápadů, je nesmysl, protože tato metoda je základem jeho pěstování „dada“. Někdy, pravda, je ochoten propojit a naroubovat cokoliv, když se mu to takříkajíc hodí do krámu. Problém je jinde -David Drábek je typem divadelníka, který si v zásadě vystačí sám - píše, režíruje, dramaturguje. A při jeho eruptivním přístupu a tvůrčí fantazii se mu ne vždy dostává odstupu a korektivu.
Jednoduše: v Ještěrech vícekrát naplňuje známou poučku, že není umění nápad dostat, ale zbavit se ho ve prospěch celku. Tady by občas stálo za to selektovat - důkazem je celkově pomalý, až rozpačitý rozjezd, v němž je relativně dost hluchých míst, ba i křeče. Ale ke konci první půle inscenace chytá dobré tempo, začne být sevřenější a najednou se klubají i témata postav.
„Taneční číslo se sborem“ před přestávkou v podobě pohybové kreace učitele Lochmana (Lubor Novotný) a jeho pitoreskní družky Gabrielle (František Staněk) je úchvatné - kantor máchá francouzskou holí a Gabrielle se vlní v rytmu havajských tanečnic. A Chocholouškova scéna nápaditě kombinuje podivnou realitu současnosti s tou prehistorickou.
Drábek miluje hrátky s citacemi a má odvahu použít je v nádherně „pitomých“ konotacích, čímž se mu občas daří odhalit jejich nesnesitelnost. A tak nechá mafiánské bratry Klenotiče donekonečna žvanit podle Werichova příšerného moudra „Když člověk jednou je, tak má koukat, aby byl...“, jindy zase bizarní pedagog, trávící stáří v přívěsu, při setkání s někdejšími žáky volá, že přišly kukuřičné děti. Slovní humor od novotvarů až po hlášky a fórky jako „hotel Inkontinental“, divadlo je Kaufland ducha či „nouze naučila Dalibora toasty“ může leckomu připadat jako značně dětinský, ale ve všech těch bláznivých souvislostech se mu nedá upřít kouzlo.
Nakonec, když se všechny maléry a mindráky provalí, nastane cosi jako láskyplné smíření, doslova převtělení duší, které vzbuzuje nejrůžovější naděje. Ještěři jsou také víc než muzikál komedií se zpěvy, i když na muzikálovou ambaláž si místy docela vtipně hrají. Hudba Darka Krále je ale překvapivě příjemná, jsou to adekvátně chytlavé melodie. Král také umí napsat svižnou „festivalovku“, pomocí níž se v příslušných „aktšlusech“ dá dobře zaútočit na diváka.
