Jakub Matuška (37), vítěz Ceny NG 333 a finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého, patřil dlouhodobě do škatulky„graffiti a komiks“, diváky fascinoval složitými mnohomluvnými labyrinty a snadno rozpoznatelným rukopisem. Autor, který jako chlapec zahořel pro skateboarding a svůj „skejt“ si hrdě designoval a teprve později zjistil, že taková činnost je předmětem umělecké školy, nyní dozrál.
Dřívější nevázané vrstvení příběhů a asociací dokázal umělec zkoncentrovat do jediné silné emoce. Konečně se mu podařilo to, o co mu jistě šlo i předtím: s odstupem, s veškerou zodpovědností (ale i sebereflektující ironií) pohlédnout na existenciální rozměr lidské bytosti. Z mnoha svých vizí, záznamů, poznámek a skic se mu daří vypreparovat jediný moment, k němuž je nezbytné soustředit pozornost a se vší technickou a formální pílí dílo dokončit. V případě narativních obrazů je to těžký úkol, což každý tvůrce zná; u Matušky to rovněž znamená se mnoha svůdných nápadů vzdát.
Středobodem výstavy jsou tři modré obrazy s jedinou ležící figurou chlapce, s jehož tělem i uvnitř jeho těla se odehrávají snové děje, které lze interpretovat jako hluboký ponor do centra lidské mysli, lidské existence obecně i velmi osobně. Ať už v nich čteme cokoliv, podstatné je, že se jejich prostřednictvím Matuškovi podařilo vytvořit opravdu silnou emoci, která zasáhne i ty diváky, které by jinak jeho způsob malby neoslovil. Uchopil a zaznamenal moment, kvůli němuž je umění nezbytné: sdělit obrazem něco, co slovy nelze. Ačkoliv je triptych poněkud „přepálený“ – barevně i citově –, funguje. Ustál i riziko přílišné líbivosti.
Výstava je koncipována do tří celků – modrý cyklus, portréty a jakési zjednodušeně řečeno přírodní motivy. Portréty vycházející z Matuškovy airbrushové techniky působí zdánlivě jako výtvory malého dítěte (kromě dvou, které se vracejí ke sci-fi námětům), jsou ale děsuplné. Matuška zůstává věrný komiksové zkratce, do níž však konečně dostal veškerou hrůzu z pohledu do prázdnoty za horizontem života.
Souborná výstava Úšklebek století. Prolínání epoch v režii Jiřího Koláře |
Florální motivy na obrazech, v nichž autor demonstruje veškerý svůj řemeslný um, vytvářejí sladkobolnou iluzi laskavě překrývající další existenciální příběhy. Narativnost pláten je trochu košatější; tam, kde ji Matuška redukuje, dosahuje nejlepších výsledků. Nejsilnější je obraz Tak vidíš!, na kterém kombinace primitivnosti a dokonalé renesanční malby vytváří nesnesitelné napětí. Placatá figurka chlapce s prostřeleným hrudníkem, atomovým obláčkem nad hlavou a jednou gumovou rukavicí uprostřed exotické zahrady je výmluvným obrazem všeho, co už nedokážeme vidět a bojíme se na to myslet.
Poslední a důležitou kapitolu expozice tvoří drobné a dokonalé kresebné serigrafie v rámečcích, opět figurální a existenciální, ale sevřené, nebující do nových a nových zrcadlových asociací. Graffitovou minulost a divokost rozehrál autor na stěnách, avšak nenápadně. Kresba na sítotiscích je provedena šedě.
Vypadá to, že pro Matušku se tato výstava stane přelomovou a jeho umělecká cesta vystoupí z jednoznačné a pokaždé trochu očekávané linie. Tak uvidíme.
Jakub Matuška aka Masker – Breathe Motherfucker! DSC Gallery, Praha, 6. 6. – 12. 7. |