29. července 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Cesty spasení. Jaké jsou vize a sny Jana Švankmajera?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Surrealista a režisér Jan Švankmajer | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Surrealista a režisér Jan Švankmajer | foto: Kunstahalle View

PRAHA Náhle je Jana Švankmajera všude plno: tu nabízí novou monografii, nedávno uvedl film Hmyz, jindy zase zve na výstavu svých posledních koláží a objektů. A nyní se můžeme nechat „zasvětit“ jeho knihou Cesty spasení, která nám autorovo myšlení jaksi dokresluje v celé jeho matoucí i básnické působivosti.

V knize se volně prolíná a svým způsobem i doplňuje dějová část románu se zápisy snů, filmových i divadelních scénářů, deníkových záznamů z cest do Afriky a Oceánie, rozhovorů, úvah a postřehů jak o vlastní tvorbě, poezii a výtvarném umění, o surrealistické skupině, tak o dnešní společnosti, politice a současné pokleslé civilizaci a jejím pokračujícím úpadku. Nedílnou součástí knihy jsou barevné reprodukce Švankmajerových objektů, koláží či kreseb a doprovodné fotografie. A vedle nich i dodatky, dva starší texty vztahující se k ipsačním strojům budoucnosti.

„Jednoho rána jsem se probudil a věděl jsem, jak bude vypadat svět za sto let. Nebyl to sen ani jeho dozvuk. Byl to jakýsi vědoucí průnik do budoucnosti. Díra do času. Nejde tedy o futurologickou úvahu rozvíjející možnosti současných společenských trendů. Jde o zjevení budoucnosti.“ Jisté je, že tato hra, která je skutečnější než skutečnost, snovost i zloba evokovaných scén, jež jsou často jakousi hádkou mezi logikou a fantazií, řada citovaných výpůjček od Sada po Lenina i celková atmosféra v mnohém vědomě a s veškerým „cynismem fantazie“ navazují na takové básnické skladby, jako byly například společné hry Vratislava Effenbergera a Karla Hynka či jejich román Aby žili.

„Všechno, co se v tomto románu píše, je pravda. Buď se to skutečně stalo, nebo se mi to zdálo, anebo se to stane.“ Pojem román – či spíše románová dystopie, podtitul, který autor používá – je však v tomto případě poněkud zavádějící. Vystihuje totiž pouze jednu polohu knihy, třebaže právě dějové části často patří k těm nejpůsobivějším, byť s přibývajícími stránkami poněkud mizí jejich pronikavost; jsou příliš rozvláčné, často až banální. Vytrácí se z nich uhrančivá obludnost, básnicky působivé vize, absurdita i výsměšný humor, jež patří k nosným prvkům Švankmajerova pohledu na svět, který před nám rozvíjí, v němž už neexistují státy, ale opět feudální území, knížectví jako Tesco a Toyota či Řempo, v nichž rabují zdivočelí vesničané, neboť vše ztratilo svou cenu.

Ze zvířat zůstaly jen stíny, byly opět zavedeny kroje, v televizi běží k nerozeznání stejná reality show, katolíci, odsouzeni k věčnému zatracení, hromadně vystoupili z církve, vznikaly sekty usilující o spasení, premiér se před poloprázdným parlamentem rozkřikuje: „Je možné se přít o integrované obvody helikoptéry namazané sádlem, ale není možné tolerovat vyzvracení švestkového kompotu do kapsy strážníka.“

Je otázkou, zda jeho kritická diagnóza současného světa a místy až obsedantními postoji a ideologickou hantýrkou vyšperkovaná „myšlenková koláž“ nepředstavuje svým způsobem nakonec to, co Švankmajera již řadu let nejen přitahuje, ale přímo fascinuje: kunstkameru. Co se vymyká vědeckému pohledu, systematickému třídění světa a přírody, co však představuje v pravém smyslu slova magický soubor „zhmotněných artefaktů imaginativního ducha řazených k sobě principem analogie“. Jakýsi zrcadlový, básnický obraz klasické kunstkamery, kterou Švankmajer už dlouhá léta buduje v Horním Staňkově.

Kniha končí symbolickou smrtí autora jedenáct dní po konci světa, skatologickým třeštěním a rozkoší, močením, spasením, absolutní svobodou. Žel i poněkud nesnesitelným surrealistickým kýčem, který málem stačí celou knihu znechutit: „Na horizontu mi mává markýz de Sade.“

Jan Švankmajer: Cesty spasení

Praha, Dybbuk 2018.

Jan Gabriel, publicista
  • 0Diskuse