29. března 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Dej mi své jméno. Toužebné odhalování srdcí dvou mladíků

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Oliver (Armie Hammer) a Elio (Timothée Chalamet). Snímek Dej mi své jméno... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Oliver (Armie Hammer) a Elio (Timothée Chalamet). Snímek Dej mi své jméno... | foto: FRENSY FILM

ITÁLIE/PRAHA Román Andrého Acimana se v rukou italského režiséra Luky Guadagnina změnil ve slastně smyslnou romanci o prvním velkém citu, která odhalila talent Timothéeho Chalameta.

Než romance Dej mi své jméno získala svůj český název a dostala se na plátna na Febiofestu, odkud přešla hned do kin, stal se z ní jeden z nejdiskutovanějších filmů uplynulého roku s Oscarem za scénář na vrchu úrody cen. Vyvolávat taková očekávání neprospívá žádnému uměleckému dílu, nicméně snímek Dej mi své jméno by si zasloužil ohlas ještě větší, minimálně na Oscarech. Portrét prvního spalujícího citu, který ovládne dva mladíky během jednoho léta v Itálii, není jen skvěle napsaný a zahraný, ale i natočený a zrežírovaný.

Ital Luca Guadagnino svůj um evokovat žádostivost a fyzickou přitažlivost dokázal už v předchozích anglicky mluvených filmech Mé jméno je láska a Oslněni sluncem. Dej mi své jméno jeho volnou trilogii touhy završuje vyzrále jako šťavnatá broskev. Místo slov režisér víc spoléhá na pozvolné zachycování gest, pohledů, doteků. Vláčná kamera Sayombhua Mukdeeproma, Thajce, jenž pracoval mj. na buddhistických opusech Apichatponga Weerasethakula (Strýček Búnmí), je dokáže najít, zdůraznit jejich význam, ač může jít o zdánlivě banální masáž ramenou nebo způsob hraní na piano. Do obrazu převádí všechnu touhu, již cítí Elio, i smyslnost, kterou vyzařuje Oliver v podání sice o něco staršího, ale typově ideálního a herecky schopného Armieho Hammera, urostlého a sošného jako antická torza, která studuje Eliův otec.

Oliver (Armie Hammer) něco píše. Snímek Dej mi své jméno (2017). Režie: Luca Guadagnino.
První shledání Olivera (Armie Hammer) a Elia (Timothée Chalamet). Snímek Dej mi své jméno (2017). Režie: Luca Guadagnino.

Nejmladší kandidát na Oscara za posledních 80 let

Samostatnou vrstvou fungování filmu a divácké slasti je výkon dosud málo známého Timothéeho Chalameta, jenž se díky roli Elia stal nejmladším hercem nominovaným na Oscara za posledních osmdesát let. Chalamet svou rolí dýchá. Vyjadřuje Eliovy vnitřní víry i fyzicky, přesně vystihuje sebevědomí a ztracenost člověka mezi dětstvím a dospělostí.

Venkov v severní Itálii, kam přijíždí na studijní léto roku 1983 americký student Oliver, je dějištěm nezapomenutelných prázdnin. Idealisticky působí záměrně skoro vše. Homosexualita nikomu nevadí, o začínající epidemii AIDS nepadne slovo, svou obvyklou tendenci zesměšňovat italské spoluobčany Guadagnino omezil na jedinou scénku s hádavým párem, jenž naznačuje šance v té době vznikající vládní koalice. Rodina amerického profesora s evropskou ženou reprezentuje vřelé, tolerantní, chápavé, vzdělané liberály, dokonalé skoro k neuvěření, kdyby se do této plující letní nálady tak nehodili a kdyby jejich debaty i díky využití lokálních herců, zvyků a prostředí nepůsobily tak přirozeně.

Hlavním tématem není, zda Elio může být gay. Nebo zda si Oliver, starší, zkušenější, a tím i opatrnější a méně naivní, může začít se sedmnáctiletým synem svého profesora. Příběh žije otázkou, zda se mladíci odváží otevřít se plně tomu druhému, vyměnit si se jmény a tělesnými tekutinami i svá tajemství, odhalit se a znovu nezakrýt. „Mám promluvit o své náklonnosti, nebo umřít?“ ptá se princ z německé pohádky, kterou Eliovi předčítá jeho matka, a ptá se tak i Elio a každý, kdo někdy miloval a nevěděl si s tím rady. Elio ví spoustu věcí o hudbě či historii, o lásce a sexu se ale teprve učí. Učit se spolu s postavami číst komunikaci pomocí náznaků, metafor, hudby i fyzických provokací patří k radostem ze sledování tohoto filmu a k důvodům, proč je možné si ho užívat s každým dalším zhlédnutím.

Dej mi své jméno je snímkem ukotveným v čase i místě, který zároveň připomíná vzpomínku. Snímkem, jenž působí palčivě a přítomně a jenž zároveň sahá do historie pro připomínky, jak je téma prožívání lásky věčné. Filmem, kde vedle Bacha může znít i Ravel, The Psychedelic Furs nebo Sufjan Stevens.

Pod scénářem, který zjemnil a omladil předlohu Andrého Acimana z roku 2007, nakonec zůstal podepsaný James Ivory, tak velký klasik britského kostýmního melodramatu, že se jeho jméno (a jeho partnera Merchanta) stalo synonymem žánru. Guadagnino je ve filmu cítit víc, pro 89letého Ivoryho, jenž se romanci mezi muži odvážil natočit už v roce 1987 (Maurice), je ovšem zisk Oscara krásné zadostiučinění. Spolu s filmy jako Na konci světa patří Dej mi své jméno k novému proudu queer kinematografie, který už primárně neřeší odlišnou sexuální orientaci.

Poselství tohoto snímku ke konci vyjádří jemný Michael Stuhlbarg jako Eliův otec – jasně, ale tak citlivě, že dojetí z jeho proslovu může prohloubit už jen závěrečný obraz. V něm Chalamet v nepřetržitém dlouhém záběru před kamerou hledí do krbu. Poslední moment, který sevře srdce, jež film divákům přes dvě hodiny obnažoval, tak obsahuje všechno, čím je tento snímek tak výjimečný. Emoce, neukvapenost, neokázale výtečnou kompozici obrazu a Timothéeho Chalameta.

Dej mi své jméno

Itálie/Francie/Brazílie/USA 2017

Režie: Luca Guadagnino

Scénář: James Ivory

Hrají: Timothée Chalamet, Armie Hammer, Michael Stuhlbarg ad.

Premiéra 22. 3.

Iva Přivřelová, filmová publicistka
  • 0Diskuse




ZE ŽIVOTA: Že jsem ho neporodila? To je jedno, dám mu všechnu lásku
ZE ŽIVOTA: Že jsem ho neporodila? To je jedno, dám mu všechnu lásku

V podstatě jde o pohádku, protože vše končí dobře, jen svatbou to teprve začalo...