RECENZE: Dobrý konec všechno spraví. V lásce a divadle je dovoleno vše?

Dobrý konec všechno spraví jsem si zvolil sám. Je to hra jemná, dokonce víc jemná než křehká, má v sobě zvláštní stesk a velmi zvláštní temperament, jenž je vyvolán střetem bezbožné (ale náboženské) války a silné prosté touhy, jež je hlubokou láskou,“ prohlásil režisér Jan Antonín Pitínský před premiérou. Avšak inscenace, uváděná v královské zahradě Pražského hradu, nabízí divákům pravý opak – není jemná v žádném momentu.

RECENZE: Vítejte v Thébách. Politická hra se točí výhradně okolo politiky

Působí vizuálně přebujele (kostýmy Jany Prekové dílem evokují pompéznost dvora Ludvíka XIV. – paruky i krinolíny, dílem jsou zde prvky současné – tenisky a mikiny), je herecky expresivní i agresivní a podbízivá prvoplánovými legráckami, blýskavou zábavou laciných televizních estrád. A i přes neustálé poukazování, že je to komedie, a tedy velká legrace a shazování všeho (včetně herců z jeviště), se představení dosti vleče, jelikož má nevyrovnaný rytmus. A to, že tu a tam některý herec „vystoupí z role“ a jako podbízivý bonus pronese, že je zbytečné dělat v divadle přestávky nebo že je to dlouhé a on chce být o půlnoci doma, jen dovršuje pocit divadelního výprodeje.

Trpké Shakespearovy konce

Příběh o osiřelé a neurozené Heleně, která nebojácně, lstivě a snad až psychoticky bojuje o lásku hraběte Bertrama, vychází z jednoho příběhu Boccacciova Dekameronu. A pouze díky herečkám je představení snesitelné. Marie Durnová jako Hraběnka rousillonská, matka Bertrama, precizně a hrdě recituje Shakespearovy verše, a vytváří tak vznešenou roli, jež stojí v protikladu ke všem ostatním. Kateřina Holánová jako Vdova a Anna Stropnická jako její dcera Diana, které Heleně dopomohou ke „štěstí“ (jak už to tak u Shakespearových her bývá, je to vítězství s hořkou příchutí), komiku svých postav vystihují pečlivě a se správnou mírou.

Hvězdou inscenace je však Anna Fialová jako bojující panna Helena. Popravdě je něžné i tvrdé, dívčí i spratkovité herectví Fialové jedním z mála důvodů, proč neodejít z představení před koncem a vydržet na tvrdých sedačkách téměř tři hodiny. I když i ona se občas přes míru pitvoří, nepůsobí její přepjatost tak agresivně jako u její kolegů. Jako například u Martina Siničáka v roli Bertrama (s dlouhovlasou blonďatou parukou a brýlemi připomíná Martina Pechláta ve Faustovi, což jistě není záměr a pouze to ukazuje, že kreativní „maskování“ – ne „dotváření charakteru postav kostýmy“ – je v českém divadle stále oblíbené, i když málo funkční). Bertram je tedy další zženštilý hrdina, kterého musí napravit silná žena. Siničák svého hejska, jenž je směšným svůdcem, protože postrádá mužnost a hrdost, obdařuje především ukvíleností a hysterií.

Po loňské excelentní, temné „detektivce“ Hamlet v režii a úpravě Michala Vajdičky mělo přijít lehkonohé komediální osvěžení. Jenže inscenace Dobrý konec všechno spraví je dílo kulhající.