RECENZE: Hmyz. Švankmajerova novinka vzývá cynismus fantazie

Franz Kafka v roce 1915 vydal povídku Proměna ve svých dvaatřiceti letech. Karel a Josef Čapkové byli jen o pár roků starší, když napsali divadelní hru Ze života hmyzu. Třiaosmdesátiletý režisér, scenárista a výtvarník Jan Švankmajer má s odstupem svého věku možná právo v úvodu ke svému nejnovějšímu celovečernímu filmu Hmyz označit čapkovský postoj jako „čistý juvenilní mizantropismus“. Plete se ovšem v tom, že Čapkové své slavné alegorické drama napsali v roce 1924 (vydáno bylo poprvé o tři roky dříve). Nevíme, zda jde o přeřeknutí, nebo zda je chyba záměrná – každopádně lze na tomto hnidopišském základu vybudovat pocit jistého ostražitého, užitečného odstupu.

Bělovlasý surrealistický patriarcha v autoritativních komentářích vložených do svého filmu poskytuje návod na své nové dílo. „Brát Švankmajera vážně“ ovšem znamená upadnout do nastražené pasti. Při sledování Hmyzu se pak asi moc nezasmějete, což je (vaše) škoda – a navíc sami sebe zřejmě zavlečete do hlubokých rozpaků iv souvislosti se scénami nahlížejícími do zákulisí natáčení. Pro Jana Švankmajera, který si odjakživa rád pohrává s mystifikací, totiž zcizovací prvky nemusejí být tak docela „pravdivé“. Jeho ateliér v Knovízi tak vypadá jako velká, venkovsky domácká kuchyň, ve které se chaoticky pohybuje autor se štábem, herci a animátory, kteří film tvoří za prvobytně pospolných „ručních“ podmínek. Je hotový zázrak, že se do nějakého záběru nepřimotal volně pobíhající pes! Vypadá to tady vlastně jen o chlup lépe než v samotném filmu – ve staré, zanedbané hospodě, kde se o zavíracím dnu schází šestice místních ochotníků ke zkoušce na inscenaci čapkovské hry.

Protože představitel Tuláka a tři „broučí“ herci nedorazili a talent i pracovní morálka jsou v úpadku, vymyká se zkouška – i realita – režisérovi (Jaromír Dulava) postupně z rukou. Horlivě intelektuální idealista hrající s nasazením Cvrčka obsadil do role Cvrčkové svou ženu Růženu (Kamila Magálová), která jej ovšem bezohledně podvádí s představitelem Lumka – dobráckým Václavem (Jan Budař). Pyknický ajznboňák Borovička (Norbert Lichý) je jediným profesionálem souboru, ze spánku ho však nevytrhuje hra, ale půvaby naivní slečny Jitky (Ivana Uhlířová). Oba se stále viditelněji přimykají ke „svým“ charakterům Parazita a Larvičky. Také pan Borovička (Jiří Lábus) začne splývat s postavou Chrobáka, a to způsobem, nad kterým by mohl zajásat i Cvrčkem vzývaný propagátor klasické metody ztotožnění se s rolí Konstantin Stanislavskij.

Film podle surrealistického kánonu

Režisér tohoto filmu o zkoušce divadelní hry – Jan Švankmajer – naopak svým hercům přikazuje, aby nehráli, aby zapomněli na veškeré své profesionální vzdělání, a před statickou kamerou je vodí na provázcích svých záměrů jako loutková pimprlata. VHmyzu jsme tak svědky toho, jak cenění čeští herci hrají amatéry, jejichž práce s textem a pohyb na jevišti jsou zoufalým obrazem neumětelství. Ztotožnění postav s rolemi, jež posléze vede k eliminaci plné poloviny fiktivního souboru (a jednomu narození dítěte), je tak výrazem nevědomého procesu, v němž nemá žádné místo ra cionalita ani morálka.

Ano, i já jsem mizantrop, říká o sobě výtvarník Jan Švankmajer

Ty lze vyloučit i ze samotného filmu, organizovaného jako temná apokalyptická féerie. Švankmajer osobně divákům do kamery vysvětlí, že scénář psal jako automatický text a sám neví, o čem jeho dílo je. Odkáže k Freudovi a „jednomu českému prokletému básníkovi“, jenž by řekl, že „jedinou adekvátní a smysluplnou odpovědí na surovost života je cynismus fantazie“. Tady by mohl pochvalně pokývat i vůdčí teoretik Surrealistické skupiny Vratislav Effenberger (jenž je zřejmě oním citovaným básníkem): Hmyz působí jako vzorové, klasické surrealistické dílo.

Švankmajer zůstává po stránce formy i obsahu věrný sám sobě, ještě přesněji svým autorským celovečerním projektům, které natáčí od 80. let. Počínaje carrollovskou variací Něco z Alenky (1988) přes Lekci Faust (1993) či Spiklence slasti (1996) až k předposlednímu opusu Přežít svůj život (2010) surrealistický klasik předkládá divákům osobité příběhy inspirované z nejrůznějších zdrojů, pojaté kombinovanou technikou. Hraná složka v Hmyzu silně dominuje nad animovanou, alespoň pokud připustíme, že ani herci (lidští i broučí) vlastně nejsou autorem svébytným způsobem „postrkováni“.

I pro obdivovatele Švankmajerových pregnantněji pojatých krátkých, animovaných filmů může ovšem Hmyz představovat celistvou variaci na režisérovy oblíbené motivy, postupy a témata. (Nechybí ani populární „oživlý“ zvířecí jazyk.) Výzvou ke zhlédnutí tohoto na české poměry výjimečně konzistentního filmu je i fakt, že jde o Švankmajerovo proklamované loučení s celovečerním formátem. Už shánění financí na Hmyz totiž trvalo dlouhých sedm let, a to i poté, co do rozpočtu přispěla veřejnost a spřátelení filmaři (např. bratři Quayové).

Režisér tvrdí, že neví, o čem film je, mrazivě chladné sledování skupinky postav podléhající postupně svým rolím se ovšem chtě nechtě ubírá směrem čapkovské alegorie (ač jsou vynecháni efemérní motýli a téměř i přepilní mravenci). Švankmajer není tím typem autora s mesianistickými sklony, který by toužil diváky vychovávat a případně jim ukazovat cestu k nápravě. Přestože „pouze“ konstatuje, veden zjevným, ultimativně mizantropickým naladěním, můžeme v Hmyzu vidět sarkastické varování před samozřejmou a přirozenou „proměnou“ člověka v nižší živočišný druh otročící svým základním instinktům a otevřený totalitářským, diktátorským schématům.

Upozornění na „předposranost“ Karla a Josefa Čapků, kteří pod tlakem kritiky ke své hře přilepili jásavě optimistický konec, pak z Hmyzu činí aktuální umělecké dílo. Jan Švankmajer se s formátem celovečerního filmu loučí zneklidňujícím a užitečným způsobem.