Sněží, mrzne a nebe je šedivé jako ocel. Chlad stoupá z každé stránky románu. A nejde jen o to, že se děj knihy odehrává během švédské zimy. Na bodu mrazu se ocitl i život hlavní hrdinky Karin. Úvodní scéna, kdy mladá žena tráví hodiny a hodiny sama s půlroční dcerkou Dream v domě s neprůstřelnými okny, v zásuvce má posledních pár stovek a za pizzu platí poslíčkovi sexem, vtáhne svojí syrovou atmosférou. V pokojích je průvan, špína a nepořádek. Stejně tak se cítí i Karin. Její muž, gangsterský boss John, totiž zmizel. Není zcela jasné, zda skončil ve vězení, nebo ho někdo zabil, ale jisté je, že se už nevrátí, a za dveřmi domu zvoní exekutoři.
Místo večírků, drahých dovolených, posilovny a kosmetických salonů má teď Karin na programu jen strach z budoucnosti. Po letech, kdy se o nic nemusela starat, se dívá z oken s vědomím, že „venku na ni nic nečeká“. Vztah s pohádkově bohatým kriminálníkem, který „rozhodoval o všem a o všech“, skončil a ona je nucena postarat se sama o sebe.
Závislá a snadno zranitelná
Autorka, jež se ve svých textech opakovaně dotýká feministických témat, se tentokrát zaměřila na motiv závislosti. V tomto případě se týká ženy, která si vztah založený na dobrovolném područí vybrala zcela vědomě výměnou za luxus a relativní bezstarostnost. Když však partner odejde, není schopná žít vlastní život. John se totiž „přisál k jejímu tělu ve formě nového pokračování sebe sama“.
Karin tápe a upadá do letargie. Jediným zdrojem naděje je pro ni její malé dítě, které vyžaduje láskyplnou péči. Ramqvistová poměrně detailně popisuje scény, kdy matka svou dcerku kojí, a zmíněný motiv závislosti se tak opět dostává ke slovu, tentokrát ale v opačných, zcela pozitivních konotacích. V souvislosti s tím upozorňuje i na křehkost a zranitelnost, které se člověk v pozici závislého neubrání. Malátné přežívání hlavní hrdinky se však pomalu mění v pokus vzít osud do vlastních rukou. Přestože se k ní „přátelé“ ze starých časů obracejí zády, začne jednat, a to poněkud svérázným a možná i nečekaným způsobem.
Vzdor uprostřed mrazu
Literární styl Ramqvistové je jazykově i stylisticky úsporný, soustředěný a míří přímo „na komoru“. Stejně jako v jejím předcházejícím románu Gangsterova přítelkyně, který byl v roce 2010 nominován na Literární cenu Švédského rozhlasu. Žádný patos, žádná zbytečná slova. Schopnost v několika málo větách velmi přesně popsat prostředí, osoby, pocity i myšlenky propůjčuje textu naléhavost a autentičnost.
RECENZE: Zemřít na jaře. Jak dojič krav k válečným traumatům přišel |
Děj se odehrává prakticky v řádu dnů, vyprávění neztrácí rytmus, zrychluje a zvolňuje v souladu s konáním hrdinky –únavu a netečnost střídá boj o přežití. Autorce se daří udržovat atmosféru lehkého napětí a zvláštního chladu. Pasáže, v nichž Karin s námahou prochází zimním městem, brodí se i s dětským kočárkem sněhem a zápasí s poryvy větru, korespondují s její bezmocností a zároveň urputnou snahou změnit svůj život. „Napínala tělo, aby ji neroztřásla zima, tlačila dolní čelist k bradě, aby překonala mrazení, které jí stoupalo podél páteře a přes ramena a usazovalo se jí ve vnitřnostech. Byla celá prokřehlá, jako by postrádala bariéru proti vnějšímu světu. Otevřela se mu beze zbytku, vítr ji profukoval skrz naskrz.“
Ramqvistová ovšem svou hrdinku nestaví do role nevinné a nespravedlivě zkoušené oběti, jasně dává najevo, že do situace, v níž se nachází, se dostala vinou vlastních rozhodnutí. Představuje nám víceméně antihrdinku, k níž je ale možné chovat jisté sympatie. Výsledkem je realistická psychologická kresba ženy a atmosférický komorní thriller v jednom.
