Jana Jodasová
Tahle rázná žena oplývající pozitivním elánem, kterým bez obtíží naplní celý baletní sál, měla být krasobruslařka. S bruslemi začínala už jako tříletá a jen kvůli nešťastné události se rozhodla pro balet. Janě Jodasové bylo sedm let a během krasobruslařských závodů v holešovické sportovní hale jí někdo záměrně strhl hranu brusle.
Nastoupila na ledovou plochu, kvůli poškozeným nožům ale nebyla schopna dojet na místo, kde jí začínala poctivě nacvičená choreografie. „Závod jsem neodjela, skončila jsem poslední a od té doby jsem se na brusle nikdy nepostavila,“ vypráví vedoucí Baletní přípravky Národního divadla Jana Jodasová.
Scházíme se v jednom ze dvou zkušebních sálů, které má jako pedagožka malých baletních nadějí k dispozici. Pod rukama jí během více než dvacetileté praxe prošly desítky malých tanečníků a tanečnic. „Teta tehdy působila jako tanečnice v Národním divadle a maminka, celá zoufalá z toho, co ze mě bude, ji poprosila, aby mě sem vzala. Tak jsem začala chodit do Baletní přípravky ND k Naděždě Sobotkové, která mé mamince řekla něco ve smyslu: ,No, tak snad se chytne,’“ směje se.
A Jana se chytla. V deseti letech se dostala na Státní konzervatoř v Praze, pak přešla na Pražskou konzervatoř. „Vůbec nejsem ten typ baletky, který by si od malička hrál se sukýnkami. Já jsem to vlastně zas tolik nechtěla,“ říká charismatická pedagožka, která po absolvování konzervatoře zamířila do souboru Národního divadla a tančila v premiérách klasického i novodobého repertoáru.
Zlomový se pro Janu Jodasovou stal rok 1998, kdy se vrátila do přípravky Národního divadla. Nastoupila ke své bývalé vyučující Naděždě Sobotkové a začala s ní působit jako pedagožka. „Bylo mi tehdy kolem 40 let – jak známo, kariéra baletek trvá tak do 35 let – a přišel za mnou Vlastimil Harapes s tím, že pro mě má nové místo právě v Baletní přípravce ND. Já jsem ho několikrát ubezpečila, že učit balet rozhodně nebudu, že na to nemám nervy a že radši budu někde v Tesku vyrovnávat do poličky mýdla. On mi ale věřil a nedal mi v podstatě na vybranou,“ vzpomíná. „Vidíte? Celou mou kariéru provází otázka: Tak co s ní uděláme?“ směje se.
Obrácené role
Tuto otázku si ostatně klade Jana Jodasová pravidelně. To ona a její kolegyně zodpovídají za to, kdo z talentů se dostane do prestižní Baletní přípravky Národního divadla. Roli při výběru hraje hned několik faktorů. „Za ta léta už jsem si vytvořila docela neprůstřelný systém,“ vysvětluje mi, jak probíhá dvoukolový konkurz do Baletní přípravky ND.
Zaprvé se u dětí posuzují fyzické dispozice, zejména pohyblivost kyčelních kloubů. „Je to možná drsné, ale s tím se nedá hnout. Buď dítě tento předpoklad má, nebo ne. Je to genetika, a kdybychom přijali dítě, které kyčle ohebné nemá, zbytečně bychom mu v budoucnu lámali nohy. Říkali bychom mu, ať je vytočí, ale jemu by to přirozeně nešlo a jen by z toho plynuly nepříjemné úrazy,“ popisuje Jana Jodasová. U zkoušek, jak připomíná, se hodnotí tělesná konstituce, smysl pro rytmus, ale i duševní připravenost. „Balet se dělá přes hlavu,“ říká baletka, která tu připravuje děti od 6 do 12 let.
Ty nejnadanější z nich míří na konzervatoře. Odtud pak ideálně zpět do naší nejprestižnější baletní instituce. „Národní, konzervatoř, Národní. To je ideální cesta,“ říká k vyhlídkám svých svěřenců pedagožka. Mezi nimi má ale i absolventy, kteří šli jinou cestou: třeba žačku, jež ve své přípravě pokračuje na škole při English National Ballet.
„Na to jsem hodně pyšná,“ říká a spokojeně pokyvuje hlavou. Zároveň však dodává, že nenadržovat zjevným talentům je pro ni i přes více než 40 let v oboru stále trochu oříšek. „To je samozřejmě těžké. Sledujete dítě odmalička a jen doufáte, že nic jako pedagog nepodceníte,“ popisuje, „vůbec nejdůležitější je, aby byl trenér nebo pedagog spravedlivý. Křivdu nesou děti hodně těžce.“
Do Louskáčka
Když se náš rozhovor s Janou Jodasovou chýlil ke konci, začaly se z baletních šaten trousit pečlivě upravené děti v trikotech. Dívky měly vyčesané vlasy ozdobené třpytivými sponkami. Všechny děti, bez výjimky, hlasitě zdravily: „Dóbrý dén, pání Jódásóvá,“ křičely už z dálky, aby měly jistotu, že jejich pedagožka přivítání slyšela. Vědí totiž, že když je třeba, umí být přísná a rázná.
„Trpělivá jsem jen do určité míry. Vždycky dětem říkám, že mě přivedou na Olšany,“ odpovídá mi se smíchem na otázku, jaký pedagogický styl na děti uplatňuje. „Jsem také důsledná, nemám nejmenší problém přetáhnout i o půl hodiny, dokud to není podle mých představ. Jediné, na co si musíte jako pedagog dát pozor, je, aby děti věděly, proč danou věc opakují. Když to neví a cítí jen tlak, nikdy to nebudou dělat s chutí,“ říká otevřeně.
S chutí se naopak děti Baletní přípravky ND pouštějí do největší a nejprestižnější události roku: nácviků vánočního představení Louskáček – Vánoční příběh, které má Národní divadlo v repertoáru už téměř dvacet let. Do inscenace se dostane 30 dětí, což je zhruba třetina svěřenců.
„Louskáček, ale i balet Spící krasavice, kde naše děti účinkují, je největší tahák. Děti vystupují v záři reflektorů společně s těmi největšími baletními hvězdami, takže se přirozeně snaží, aby se do výběru dostaly,“ říká Jana Jodasová. Tato představení, tradičně vyprodaná, děti nacvičují během speciálních hodin. Běžně docházejí do přípravky dvakrát týdně na hodinu, starší děti pak mají dvě lekce týdně po 75 minutách. „I po několika letech mi píšou moji svěřenci e-maily, že na Louskáčka pravidelně chodí a že si pamatují i kroky. Je to zážitek na celý život,“ myslí si pedagožka o zmíněném vystoupení.
Jiná generace
Díky bohatým zkušenostem s baletem je Jana Jodasová schopna posoudit, jak se liší dnešní mladá generace od té její: děti jsou podle ní méně pohyblivé a celkově hůře tělesně připravené. „Děti mají zkrácené svaly a neumí třeba ani skákat přes švihadlo. Já jsem se po škole bavila pohybem, oni sedí doma,“ líčí. Další je i úbytek dětí kvůli covidu. „Rodiče přestali být urputní a systém se tak trochu zhroutil,“ vypráví baletka.
Nižší zájem ale nedávno vyrovnaly ukrajinské děti. Těm hned po začátku ruské invaze na Ukrajinu poskytla zázemí a možnost jednou týdně trénovat. „Měli jsme pro ně speciální hodinu a já je učila se svými zbytkovými znalostmi ruštiny. Nějak jsme to ale dali a dnes tu máme tři ukrajinské děti, které prošly přijímacím řízením a chodí pravidelně. Z toho máme všichni velkou radost,“ uzavírá s pohledem na hodiny.
Musíme končit. Za pár minut Janu Jodasovou čeká hodina s těmi nejmenšími baletními talenty.
Jake Rabinowitz
když je baseballový areál klubu Tempo Praha rozlohou dost velkorysý, trenéra a zároveň člena české reprezentace Jakea Rabinowitze nepřehlédnete. Měří skoro dva metry a s baseballovou pálkou a rukavicí snadno vzbudí respekt. O to překvapivější je zjištění, že o svém sportu, kterému propadl už jako tříletý, mluví lehce, jemně, snad jako by si ho chtěl pečlivě volenými slovy hýčkat.
Bavíme se samozřejmě o baseballu, sportu, o kterém loni zaslechli i ti, pro něž je španělskou vesnicí: české reprezentaci se v říjnu povedla do té doby nevídaná věc. V německém Řezně porazila španělský tým, postoupila v turnaji World Baseball Classic (WBC) a v březnu ji čeká turnaj v japonském Tokiu. WBC je jedna z nejvyšších mezinárodních baseballových soutěží a tuzemští hráči, byť hrají v poloamatérském týmu, zdolali o dost zkušenější soupeře. Pro Českou republiku nevídaný úspěch.
Jake Rabinowitz, český reprezentant v baseballu, se narodil v New Yorku. Pro sport jej nadchli jeho adoptivní rodiče. V tuzemsku žije devět let, hned po svém příjezdu začal působit jako trenér v pražském klubu Tempo.
V Německu nadhazoval právě i Jake Rabinowitz, Američan, jenž loni v lednu získal české občanství. „Je to opravdu velká věc. Spoluhráči mi říkali, že je to něco jako hokejové Nagano,“ říká o říjnovém zápase. Potom ale zvážní. „Já se ale musím přiznat, že v turnaji WBC jsem byl strašný. Ten moment byl pro mě prostě moc,“ popisuje baseballista bez okolků. Sedíme v kavárně klubu Tempo, kde se tento sport, stejně jako softball, trénuje. „Proto se snažím svoje svěřence připravit na to, aby je situace nikdy nepřeválcovala, jako se to stalo mně,“ říká otevřeně. Nejste na sebe, Jakeu, příliš tvrdý? ptám se. „Nejsem. Nemám sebemenší problém přiznat chybu,“ říká mi rozhodně.
Na další metu
Téma chyb se ostatně line naším rozhovorem jako červená nitka. Jake Rabinowitz věří, že naučit se chápat selhání jako běžnou součást života je hlavní devízou baseballu. „Takto já vlastně baseball prodávám rodičům. Ne všechny děti se dostanou na tu nejvyšší úroveň a rozhodně ne všechny budou nakonec tenhle sport dělat až do dospělosti. Děti se tu ale naučí jít dál i po neúspěchu. Myslím, že díky baseballu mohou být děti lepšími lidmi,“ říká Jake Rabinowitz. Naráží tak na paradox, kterého si všímá zejména u těch nejmenších, sedmi- osmiletých hráčů.
„Baseball je protipól světa v telefonu, kde je na vás pokaždé připravena exploze chvály, a děti tak můžou mít pocit, že si celou dobu vedou opravdu skvěle,“ doplňuje s tím, že i ti nejlépe placení baseballisté chybují až v 70 % případů. „Svým svěřencům vždycky říkám, že dělat chyby ve více než dvou třetinách pokusů ve škole je sice špatné, v baseballu by ale se stejným procentem byli multimilionáři,“ směje se.
Děti v klubu Tempo Praha, kde spolu sedíme, trénuje nejen jako asistent trenéra reprezentace pod 15 let, kterou vede Filip Procházka, ale hlavně působí v baseballové akademii, kterou před čtyřmi lety založil společně s Markem Rejmanem, bývalým profesionálním hráčem baseballu. Do ní se hlásí děti nejen z Tempa a dalších pražských klubů, ale z celé České republiky. Možná i proto, že akademie si před sebe postavila ambiciózní cíl: posunout český baseball na další metu.
Z New Yorku do Evropy
O to se ostatně rodák z New Yorku pokouší od začátku své trenérské kariéry v České republice. Do Evropy zavedla Jakea Rabinowitze touha reprezentovat Izrael v baseballu (trenér má židovské kořeny), a Česko tak mělo hrát v celém příběhu jen okrajovou roli. Newyorský trenér tu chtěl počkat do chvíle, kdy si podá přihlášku do izraelského týmu, která mu v době stěhování do Evropy utekla jen o pár týdnů. Jenže. Během pár dní tu potkal životní lásku. S manželkou dnes vychovávají dva syny.
Bylo rozhodnuto. Po několikaleté kariéře trenéra v USA Jake Rabinowitz natrvalo přesídlil do Česka. Zpočátku jej tu zarazil nedostatek motivace a fakt, že nejen svěřenci, ale i rodiče se spokojili s málem. „Bylo sice na jednu stranu krásné, že tady byli rodiče šťastní, i když děti prohrávaly. Pro mě to ale bylo popravdě dost frustrující,“ vzpomíná trenér na první léta kariéry v Česku. Proto jeho první kroky nemířily jen k pilování techniky a hry samotné, ale zejména k myslím rodičů a dětí. „Můj úkol číslo jedna bylo naučit je, že mají chtít víc,“ říká Jake Rabinowitz.
A to se povedlo. Do jeho akademie, kde mu asistují i mladí hráči, které sám trénuje, se hlásí čím dál tím více dětí, jejichž rodiče berou baseball nejen jako mimoškolní kroužek, ale jako plnohodnotnou sportovní aktivitu. Ta kromě technických dovedností potřebných ke hře, jako je odpalování a chytání míčků nebo rychlé, dynamické starty, dává dětem i naději na studium na prestižních amerických univerzitách. Dostat sportovní stipendium, jak mi Jake Rabinowitz vysvětluje, je jeden z vrcholů, kterého jeho svěřenci nebo děti z jiných českých klubů pravidelně dosahují.
Zdaleka ne všichni ale doběhnou takhle daleko. „Je tu třeba pět opravdu dobrých, talentovaných dětí, pak dalších deset, které to baví, ale nikdy nebudou mít fyzickou schopnost dojít tak daleko jako ty talentované. A pak je tu dalších deset, které sem chodí vlastně jen kvůli rodičům. My všechny tyhle děti musíme trénovat najednou,“ říká mi trenér k tomu, jak vypadá příprava. Ta velkou část roku probíhá ve velkorysé tělocvičně, kde najdeme posilovnu i odpaliště, menší část roku hrají děti přímo na venkovních hřištích.
Jake Rabinowitz vnímá svou úlohu trenéra velice zodpovědně. „Sám si vybavuji svoje dětské trenérské vzory a pocity, které jsem měl, když v mých očích selhaly. Vím, že je tu spousta dětí, které ke mně vzhlíží. Já se proto snažím svým svěřencům dávat to nejlepší. Musím jít příkladem, to je moje úloha,“ říká s kapkou nakažlivého amerického optimismu.
Ten se podepisuje třeba i na tom, co tenhle baseballový trenér považuje za svůj dosavadní největší úspěch. Nejsou to vyhrané zápasy nebo zájem o jeho akademii, i když to ho přirozeně těší. Jsou to podle jeho slov spíše momenty, kdy u svých svěřenců vidí, že je sport opravdu baví, a že jsou mu tak ochotni obětovat všechno. Stejně jako on, když byl malý a nacvičoval si odpalování míčku doma v obýváku. „Nejvíce mě těší, když vidím, že si sem děti chodí zahrát samy od sebe. Bez toho, aby je do toho někdo nutil. To mě vždycky dojme,“ uzavírá Jake Rabinowitz.
Jan Hájek
pražské loděnici se to i přes nepříznivé, sychravé listopadové počasí jen hemží. Na druhý den totiž Veslařský klub Blesk hostí tradiční pražský závod osmiveslic Head of Prague. S Janem Hájkem, jedním z trenérů tohoto 143 let starého klubu, se scházíme s předstihem. Do únorového čísla Espritu LN věnovaného mladé generaci ho musíme vyfotit ještě předtím, než jeho svěřenci, mladí a nadějní veslaři, vymění Vltavu za posilovnu a lodě za trenažéry uvnitř tréninkového centra. Počasí nám ale nepřeje, a my tak fotíme ne na řece, ale v loděnici, kam se právě sjíždějí závodní týmy z celé Evropy.
Tady, v jednom z osmi existujících pražských veslařských klubů, se trénuje zhruba do konce listopadu. Pak, kvůli zimě a tmě, se trenéři s dětmi přesouvají do vnitřních prostor a na vodu se vracejí až během března či dubna. „Jestli jsou dobře připraveni?“ odtuší během focení Jan Hájek a významně se podívá na své svěřence. „Co myslíte? Já bych řekl, že to vypadá nadějně,“ směje se. Parta pubertálních sportovců se směje s ním.
Jake Rabinowitz, český reprezentant v baseballu, se narodil v New Yorku. Pro sport jej nadchli jeho adoptivní rodiče. V tuzemsku žije devět let, hned po svém příjezdu začal působit jako trenér v pražském klubu Tempo.
Kvůli tomu, že řeka, živel veslařů, není tomuto sportu přístupná po celý rok, nemusejí minimálně ve VK Blesk smutnit. V zázemí totiž najdeme nejen posilovnu, ale i speciálně upravený bazén. Tam mladí sportovci procvičují zejména technické dovednosti.
„Ta zrcadla jsou kolem bazénu proto, aby se děti viděly a mohly se kontrolovat,“ vysvětluje mi Jan Hájek, mistr světa veslařů do 23 let z roku 2014 a bronzový medailista z mistrovství Evropy z roku 2017.
Koučovat děti a dorostence sem chodí už rok a půl. Trenérství se začal věnovat poté, co ukončil profesionální kariéru. Během ní, i když do sportu naskočil relativně pozdě, sklízel velké úspěchy. Českou republiku reprezentoval převážně v kategorii dvojic bez kormidelníka mužů lehkých vah, v níž získal zmíněné zlato. Bronz z mistrovství Evropy vybojoval v nepárové čtyřce bez kormidelníka. „Ve hře byla i olympiáda, ale na dvě volná místa nás tady v Česku bylo prostě hrozně moc,“ říká, ale lítost byste u něj hledali jen těžko.
Co je naopak u Jana Hájka nepřehlédnutelné – ač to může znít jako klišé –, je smysl pro zodpovědnost. Na něm totiž veslař vystavěl nejen svou sportovní kariéru, tvoří ale také základ jeho trenérské metody. „Dobře si uvědomuji, že některé děti mě v některých ohledech berou vážněji než své rodiče,“ vysvětluje svou pozici, „asi bych to nenazval přímo tlakem, vnímám to spíš jako velkou příležitost.“
Věkově blízko
Ostatně mezi ním a jeho svěřenci není propastný věkový rozdíl. Děti, které tu Jan Hájek na Veslařském ostrově připravuje, se tak mohou se svým trenérem snadněji identifikovat. On je zase podle svých slov schopen mladé sportovce lépe pochopit.
Vzájemnou blízkost nezmiňuji náhodou. Emoce a vztahová dynamika jsou vedle fyzické kondice a technických dovedností jedny z rozhodujících faktorů, které určují úspěch posádky na lodi. „Veslování spojuje prvky kolektivního sportu a individuální odpovědnosti,“ říká Jan Hájek a připomíná, že jakmile se vyskytne v jeho týmu sebemenší konflikt, hned se podepíše na výsledcích celé lodi. Proto je jedním z jeho cílů udržet mezi dětmi dobré, zdravé vztahy. Takové, které jsou otevřené zpětné vazbě a konstruktivní kritice. Takové, kde jsou si všechny děti rovny.
Kvalitní vztahy jsou také jedním z důvodů, proč u disciplíny trenér Jan Hájek vydržel ještě dlouho po konci kariéry. Nejlepší způsob relaxace? Přece veslování, odpovídá mi se smíchem v hlase. „Víte, co je skvělé? Že teď už nemusím řešit svoje výkony. Jdu si prostě s kamarády zaveslovat a pak si tady bez výčitek dám párek v rohlíku,“ říká s pohledem na dřevěnou klubovnu, kde členové mohou trávit čas mezi tréninky.
Nevinnou narážkou na svačinku poukazuje na jeden nepříliš známý fakt. V kategorii lehkých vah, v níž Jan Hájek Českou republiku reprezentoval, si musíte hlídat hmotnost. Před každým závodem je proto běžné, že sportovci shazují i několik kilogramů. Metod je prý hodně. Veslaři například chodí běhat oblečeni do několika vrstev, aby se vypotili, a vyběhali tak poslední rozhodující gramy. „Když navážíte víc, pokazíte to celé posádce. Vážíme se dvě hodiny před závodem, takže pak už moc času na další shazování kil není,“ popisuje Jan Hájek, když mi vysvětluje specifika své někdejší soutěžní disciplíny. Když k těmto sportovním zvyklostem projevím určitou míru skepse, uklidní mě. Tohle se prý děje jen u juniorských kategorií a u mužů. U dětí, které coby kouč ve VK Blesku připravuje, ne.
První roky jde podle něj spíše o to, aby si děti sport oblíbily a aby získaly základní atletické dovednosti. „Chodíme hodně běhat, ale i plavat, v zimě jezdíme na běžky,“ líčí Jan Hájek, co všechno obnáší běžný veslařský trénink.
Mimo zmíněných aktivit tu trenéři aktivně podporují i jiné sporty – u mladších kategorií tak děti nemusejí chodit na loděnici každý den, trenérům stačí vědět, že se během volného dne hýbaly jinak.
Pýcha musí být
Když před Janem Hájkem zmíním téma hrdosti, kterou jako trenér – samozřejmě společně s občasnou dávkou frustrace – musí během sezony na vodě pravidelně pociťovat, lesknou se mu oči. „Skvělé je, když starší děti převezmou iniciativu a začnou si na tréninku vymýšlet vlastní cvičení,“ říká mi, „ale těch momentů, kdy to celé dává smysl, je hodně.“ Vzpomíná například na nedávný závod na Moravě. Odtud se v pozdních večerních hodinách se svými sportovními nadějemi vrátili do Prahy, a místo aby se děti hned po příjezdu rozprchly domů, poslušně ještě v loděnici poklidily vybavení.
Dobře si uvědomuji, že některé děti mě někdy berou vážněji než své rodiče, říká veslařský trenér Jan Hájek. Proto ke své roli přistupuje maximálně zodpovědně. Ve veslování je ostatně odpovědnost vůči týmu, stejně jako fyzická zdatnost, klíčem k úspěchu.
Pokud se však bavíme o objektivních úspěších, stejně jako v případě baseballového trenéra Jakea Rabinowitze je ve veslování nejvyšší metou, když se někomu ze svěřenců podaří dostat se díky sportu univerzitu. V tomto případě do Velké Británie nebo USA. Veslování, stejně jako baseball nebo třeba tenis, je totiž jeden z mála sportů, který tuto možnost nabízí.
I kdyby se ale některému z talentů nepovedlo tohle, nic není podle Jana Hájka ztraceno. Pomyslný vrchol veslařů, jak mi osvětluje, přichází později než u jiných sportů, klidně až po dvacátých narozeninách. Připomíná například veslařské duo Vraštil–Šimánek, sportovce, kteří svůj největší sportovní úspěch zažívají až po třicítce, nebo nejúspěšnějšího českého reprezentanta poslední doby Ondřeje Synka. „Tyhle příklady jsou pro všechny holky a kluky z loděnice neskutečně motivační,“ říká.
Jak ale nadchnout děti dlouhodobě? „Jako trenér musíte v dětech pěstovat trpělivost, aby u sportu vydržely co nejdéle. Což u generace, která by chtěla ideálně všechno hned, jde docela těžko,“ říká Jan Hájek otevřeně k jedné ze svých hlavních trenérských výzev.
Čísla, minimálně co se přihlášek týče, ale zatím vypadají pro veslování více než nadějně. Loni se do veslařského klubu VK Blesk přihlásilo více zájemců, než bylo v minulých letech běžné. Důvod je podle Jana Hájka nasnadě – v září 2022 proběhlé (a pro českou reprezentaci úspěšné) mistrovství světa ve veslování v Račicích. „Jen díky takovým akcím můžeme jako sport růst,“ uzavírá.
