Tanečníci mají na sobě tepláky, kraťasy, trička, tílka… podle toho, v čem se cítí dobře. Všichni mají ponožky. Jsem na zkoušce baletního souboru Národního divadla. Taneční mistři Alexej Afanasjev a Radek Vrátil bedlivě sledují každý pohyb. Přede mnou se odehrává choreografie Bill, poslední část triptychu BPM – beats per minute, který odkazuje k tlukotu srdce a tempu hudby. Patrik Holeček odchází ze sálu bez připomínek.
Je příjemné tancovat v ponožkách?
Určitě. Ale ještě příjemnější je, že střídáme ponožky s baletními botami. Kdybych měl tancovat jen v ponožkách, rychle by se mi to omrzelo. Po těžkém klasickém Labutím jezeře je tančit v ponožkách modernu vítaná změna.
O čem Bill vypráví?
Představuji si tanec nějakého kmene, třeba z Afriky, kterým vyjadřujeme emoce, vnitřní pocit, jakýsi hypnotický rituál. Předat divákovi prožitek je někdy důležitější než samotný příběh. Muselo to pro vás být o to zajímavější, protože jste nás sledovala zblízka, i když jsme nebyli oblečeni do bílých kostýmů a v očích jsme neměli bílé čočky jako při představení. Myslím si, že by bylo lepší BPM tančit na scéně Laterny magiky než v Národním divadle. Divák by byl blíž, a mohl by tak s námi lépe sdílet pocity, prožívat stejné emoce, což je smyslem té choreografie. Trochu se bojím, že vášeň, vzrušení ani dojetí nikoho na druhé galerii moc nezasáhne.
Skáču poměrně vysoko, což je velké plus, protože je to napohled efektní.
