Dlouho se hledala. Její cesta mezi světově uznávané představitele botanické malby začala na pražské pedagogické fakultě, kde studovala biologii a rodinnou výchovu, protože moc netušila, kam profesně směrovat. O pár let později už pracovala jako zahradní architektka v Anglii, kde ji nadchly popínavé čajové růže, nekonečně dlouhé živé ploty podél silnic – a botanická malba.
Dnes je Pavlína Kourková členkou Americké asociace botanických umělců (ASBA) a Společnosti botanických umělců Anglie a Walesu (SBA). Vystavovala mimo jiné v Londýně, Pittsburghu, Soulu či Moskvě. „Výstavy a ocenění jsou fajn, pro člověka je příjemné vědět, že má jeho tvorba nějakou hodnotu. Ale největší hodnotu má pro mě samotné malování,“ říká.
Lidovky.cz: Věnujete se botanické malbě, což je dnes trochu pozapomenuté umění. Nebo se pletu?
Je to tak. Když jsem v roce 2017 s botanickou malbou začínala, zajímalo mě, jak to v Česku chodí. Jenže zrovna v tom roce skončila výstava o nejkrásnější botanickou ilustraci a všechny články, které jsem na to téma našla, vyznívaly tak, že už je vše namalováno a nahrazeno fotografií.
 |
Lidovky.cz: To muselo být frustrující.
Naštěstí jsem zjistila, že celosvětový trend je úplně jiný. Botanické umění aktuálně zažívá renesanci. Zatímco dříve byla důležitá spíše forma, dokonce se často spolupracovalo s botanikem, který určoval, jaké rozlišovací znaky by ilustrace měla mít, dnes se zdůrazňuje estetická funkce. V botanickém umění se aktuálně hodně hraje s měřítkem, namaluje se třeba jen určitý zvětšený detail. Mně osobně se líbí, když je v malbách více umění než klasické ilustrace. Ta mi přijde trošku suchá.
Lidovky.cz: Vy jste vyrůstala v 80. a 90. letech, což nebyla po estetické stránce zrovna nejkrásnější doba. Jaké vizuální vjemy si pamatujete z dětství?
Bydleli jsme v paneláku, ale na vesnici, byl to spíš takový malý paneláček. Táta tehdy stavěl dům v sousední vesnici, kde jsme se sestrami musely hodně pomáhat. To se nám moc nelíbilo, ale zase jsme se těšily, až budeme mít každá svůj pokojíček. Sídliště, panely, klepáče na koberce… to nebylo moc hezké. Ale trávili jsme hodně času v přírodě, a jak jsem povahou detailista, z dětství mi utkvěly hlavně samé krásné detaily.
