V Charkově zapadá slunce, občas z dálky zaduní střelba. Ještě před pár dny sem dopadaly ruské střely. I teď ještě sem tam nějaká přiletí, ale fronta se posunula dobrých patnáct kilometrů za Saltivku. Těžce zkoušené panelákové sídliště na severu a severovýchodě Charkova si může trochu oddechnout. Je tu ticho. Jako v nějakém sci-fi filmu. Sem tam ho přeruší třepot holubích křídel. A občas taky dopady raket či dělostřeleckých granátů.
Holubi se přestali bát lidí. Lidé prostě ze Severní Saltivky zmizeli. Není tu nikdo, jen vojáci. Kolem se rozprostírá zkáza. Mezi paneláky, které se jeden druhému podobají jako vejce vejci, se sem tam objeví dětské hřiště. Všechna vypadají stejně. Domy na obřím sídlišti, kde před válkou žili lidé své obyčejné životy, vznikly v sedmdesátých letech, ještě za Sovětského svazu.
