Přeji si, aby společnost tranzici chápala jako cestu, jak se dostat do souladu se sebou samým,“ říká Daniela Špinar, když se jednoho deštivého dubnového poledne setkáváme na kávu. „A také jako cestu, která má pro každého cíl jinde. Co člověk, to originál.“ Bavíme se na téma, o něž bychom spolu ještě před dvěma lety nejspíš nezavadili, během rozhovoru, o který bych se ji tehdy ještě jako šéfku činohry Národního divadla (stejně oslavovanou jako obávanou) pravděpodobně zdráhal požádat.
Slyšeli jste o iniciativě Ne!musíš to vydržet? Stojí za ní studenti DAMU. Cíl: eliminovat a předcházet diskriminaci a zneužívání moci ze strany pedagogů, ať už v podobě sexistických poznámek, nebo dokonce obtěžování, co často končí traumatem a ztrátou zájmu o obor. Iniciativa se dotkla celého českého divadelního světa a chladnou nenechala ani Danielu, která na škole vystudovala činoherní herectví, později také režii. V návaznosti na tuto událost začala s terapií, během níž si připustila, co celý život potlačovala – že se cítí být ženou.
Svou poslední hru coby umělecká ředitelka činohry Národního divadla, Mnoho povyku pro nic, uvedla loni v květnu. V dalším, už nezávislém projektu Hladní vodina: Rusalka, který měl premiéru v říjnu, zpracovala téma tranzice. Její opera Modrovousův hrad, již odehrálo Moravské divadlo Olomouc poprvé letos v únoru, zase řeší střet mezi ženským a mužským principem.
Zatímco si povídáme, chodí Daniele zprávy související s premiérou její nejnovější činoherní inscenace o nenaplněné lásce a sebepřijetí Objal mě bůh a nic. Ta vychází z nezveřejněných deníkových zápisků z posledního roku života Petra Lébla, významného divadelního režiséra, uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí, který v roce 1999 spáchal sebevraždu. „Mimo jiné je to hra o tom, že dokud nebudeme schopni coming outu, ať už jakéhokoliv, budeme skrze svou masku vždycky manipulovat okolím. A tím pádem i sami sebou,“ říká Daniela, která právě prochází tranzicí.
Před sedmi lety jste jako nová umělecká ředitelka činohry Národního divadla dala Olze Myslivečkové rozhovor pro Esprit Lidovek. V něm říkáte, že každé živé umění, které vybočuje z hlavního proudu, naráží na odpor, ale pro vývoj společnosti je nesmírně důležité. Vnímáte, že hry dotýkající se tématu tranzice narážejí na odpor?
To bych neřekla. Lidi to přitahuje, ať už k tomu mají odpor, nebo je to fascinuje. Naopak mi připadá, že je toho ve vzduchu víc, než by mělo. Svou tvorbou se snažím dávat lidem informace, které jsou relevantní, ale nemyslím si, že by mělo být téma tranzice v umění nebo médiích propírané víc. Především by se mělo propírat správně, to se neděje.
Co přesně znamená správně?
Bez skandálů a mýtů, jako určitou jinakost, která společnost obohacuje. Setkávám se s názorem, že trans lidé jsou nešťastní. Že je to paralyzující handicap. Tranzice přitom může být obrovské požehnání jak pro člověka, tak pro jeho obor. Sama jsem se díky ní musela zamýšlet nad spoustou otázek, které člověk obvykle neřeší, a mám v sobě nyní jakýsi spodní proud.
Kdysi to tak bývalo s homosexualitou, nepřijde vám?
Jasně. A dneska už článek o tom, že je někdo gay, nikoho nevzruší. Být trans je ale složitější, protože si to nikdo neumí představit. Každý trans člověk je také jinak citlivý na různé podněty.
