SIERING: Když se mladí zelení lepí k podlaze

Moje babička byla prostý člověk, ale měla bohatý život. Přežila dvě světové války, vzestup i pád komunismu. Celý svůj život pracovala ve vinohradech, které ji nakonec komunisti sebrali. Naučila mě hodně užitečných věcí, například jak se správně věší prádlo a jak se pracuje na zahradě. Měla jeden dar. Podívala se člověku do očí a potom mi řekla: „Dzivčatko, toto je (nebo není) dobrý člověk.“

Její sedmý smysl fungoval neomylně. Často se přistihnu, že se sama sebe ptám, co by na toho či onoho řekla moje babička. Nevím však, co by poznamenala, kdybych jí vyprávěla o nových počinech klimatických aktivistů v Berlíně. Mladí lidé bojující za budoucnost planety jsou mi na jednu stranu sympatičtí, ale na druhou stranu…já vám nějak nevím.

Danuše Siering Danuše Siering žije v Berlíně a Praze. Je zakladatelkou galerie Černá labuť, projektu Go Florenc a Česko-německého Salonu. Vydává N&N Czech German Bookmag.

V Berlíně přišli „klimaaktivisten“, jak se mladým zeleně zapáleným lidem v němčině říká, na nový trik přilepování se k ulici. Přilepují se prostě na vozovku v místech důležitých dopravních uzlů, včetně dálnice. Chtějí tak upozornit na své požadavky na urychlená opatření proti globálnímu oteplování a zachránit Německo před dalšími investicemi do projektů v oblasti uhlí, ropy a plynu.

Jana Mestmäkerová, jedna z aktivistek, má jasno: „Pokud to dopustíme, čeká nás krutá budoucnost. Budoucnost, v níž už nebude dost pro všechny a nebude cesty zpět.“ Je nabíledni, že protesty jsou pokaždé doprovázeny velkým zájmem veřejnosti a médií, nasazením stovek policistů a rozhořčením řidičů, kteří si to musí v autě odsedět, než budou aktivisté odlepeni.

Jistý Kevin Hecht přilepil svou rukou na ulici Unter den Linden. Policisté se pokoušeli odlepit jeho ruku od asfaltu slunečnicovým olejem, ovšem i po dvou hodinách bez úspěchu.

Nakonec museli vyříznout inkriminovaný kus asfaltu. Hecht byl na svůj výkon hrdý, akci komentuje jako úspěšnou; za chvíli už byl ostatně přilepen na jiné ulici. Herr Hecht je členem klimaaktivistické skupiny, která se nazývá „Letzte Generation“. Poslední generace. Její členové na webových stránkách píší: „Jsme poslední generace. Spojujeme se v odhodlaném, nenásilném odporu proti fosilnímu šílenství naší doby. Jsme vůlí společnosti přežít! Zbývají nám dva až tři roky, během nichž ještě můžeme opustit fosilní cestu zkázy.“

Z médií se dozvídám, že Kevin Hecht se nedávno vrátil ze Švédska. Tam byl odsouzen ke čtyřměsíčnímu podmíněnému trestu kvůli provedení sabotáže průmyslového podniku. To se v Berlíně za vlády Zelených stát nemůže. I návrhy odsoudit klimaaktivisty za to, že zablokují dopravu v městě k mírnému, pouze peněžitému trestu, jsou provázeny vlnou protestů. To ve Francii je veřejná správa podstatně drsnější. Pařížská policie neváhá odtrhnout ruce aktivistů i za cenu bolestivého poškození kůže. Ovšem doprava se díky tomu rozjede za několik minut.

Ve Wolfsburgu, sídle Volkswagenu, se přilepilo 12 členů skupiny „Scientist Rebellion“ k podlaze v auto-pavilonu Porsche. Oproti jejich záměru však policie nepřijela je odlepovat. Hodiny utíkaly a v noci se v budově vypnulo světlo a topení. Aktivisti - jak si pak médiím stěžovali - měli problém vykonat potřebu. Armin Maus, předseda správní rady Autostadtu, později vysvětlil: „S příchodem tmy se osvětlení v parku a v budovách Autostadtu automaticky přepne na noční provoz - uvízlí aktivisté však měli sociální zařízení neustále k dispozici.“ Příští den ráno policie aktivisty „vysvobodila“. Zraněn nebyl nikdo, jeden z nich však musel vyhledat lékařskou pomoc, protože jeho ruka kvůli lepidlu otekla.

Sociolog Dieter Rucht vidí v generaci klimaaktivistů „rysy sekty“, která počítá s bezpodmínečnou oddaností cílům a s ochotou členů přinášet oběti.

V Berlíně je to zatím spíš jen taková dětská hra, o nic nejde. Zatím. Co když ale opravdu zažijeme teplo a elektřinu na příděl a do toho nám mladí radikálové z „poslední generace“ budou říkat, že uhlí a fosilní paliva jsou od ďábla? Říkám si, co by tomu řekla moje babička. Dokázala by i v dnešním světě, plném tolika protichůdných zájmů a paradoxů, tak jistě odlišit černou od bílé, jako mě to tenkrát učila?