Samozřejmě, že existuje. Německo je vysoce demokratická země a svoboda projevu je zakotvena v ústavě. Pravda ale je, že od doby, co žiji v Německu, je míra svobody médií jedno z nejdiskutovanějších témat.
Ne nadarmo se médiím v Německu říká „čtvrtá moc“ - jsou dávaná na stejnou úroveň jako moc zákonodárná, soudní a výkonná. Stejně jako v České republice existují i v Německu veřejnoprávní a soukromá média. Rozdíl je ale patrný. Česká veřejnoprávní média jsou oficiálně neutrální, povahou svých redakcí převážně liberální a prozápadní, přičemž někdy jsem až překvapena, jak často a bez servítků kritizují vládu a politiky.
Danuše SieringDanuše Siering žije v Berlíně a Praze. Je zakladatelkou galerie Černá labuť, projektu Go Florenc a Česko-německého Salonu. Vydává N&N Czech German Bookmag.  |
Německá veřejnoprávní média jsou k vládě obecně mnohem vlídnější, mnohem víc táhnou s kancléřem za jeden provaz. Není to snad tím, že by v nich nepracovali odvážní a profesionální novináři, ale v německých veřejnoprávních médiích se prostě „nesluší“ jít vládě po krku. A to je v době současných velkých krizí také stále častějším důvodem kritiky práce veřejnoprávních médií.
Institut INSA aktuálně zveřejnil průzkum, do jaké míry čtenáři a posluchači v Německu důvěřují veřejnoprávním médiím, k nimž patří ARD, ZDF, Deuschlandradio, Deutschlandfunk a Deutsche Welle. Celkem 42 procent respondentů uvedlo, že ztrácí důvěru v tato média, protože nevěří v jejich nezávislost, a 48 procent vidí jejich zprávy jako „velmi blízké státu“. Zadavatelem byla sama Rada veřejnoprávních médií. Takže možná počet nespokojených bude ještě větší, vždyť už Churchill říkal: „Věřím jen těm statistikám, které jsem si sám zfalšoval.“
V soukromých médiích panuje obecně větší svoboda, ale i tato média jsou částí německé veřejnost kritizována za to, že v nich panuje až příliš velká názorová shoda. Podle mě čelí nyní soukromá média v Německu těmto čtyřem výzvám:
1. FINANCE
Snížení finančních prostředků, které mají vydavatelé k dispozici, je všeobecný problém nejen v Německu. Bývaly doby, kdy velká vydavatelství byla kvůli jednomu článku schopná poslat redaktora na otočku na druhý konec světa. Na tom vyrostl například Stern a Spiegel a ze své slavné historie žijí dodnes. Bylo zvykem, že velká média měla své vlastní korespondenty v zahraničí. Dnes mají jednoho člověka, který obhospodařuje svými zprávami několik oborů nebo redakcí, a tak všude čteme a slyšíme to samé v bledě modrém.
2. EGO
Kult ega vydavatele a šéfredaktorů, které začali pěstovat osobnosti jako Rudolf Augstein, Hubert Burda nebo Axel Springer, přetrvává dodnes. Cílem není být pouze někdo, kdo píše o druhých, ale také tím, o kom druzí píší. Tedy být opinion makerem, jehož názor se cituje - nejlépe i v konkurenčních médiích.
Taková mediální hvězda je zvána do diskusí a talk show, kde sedí s vysoce postavenými politiky a manažery, je na jejich úrovni. Dnes k takovým mediálním esům patří například Gabor Steingart, zakladatel vydavatelství ThePioneer, který se může chlubit 200 000 čtenáři jeho newsletterů denně a 800 000 posluchači podcastů týdně. Další známou tváří je Matthias Döpfner, CEO a 22% vlastník Axel Springer Verlag, který si dává ještě vyšší cíle - stát se největším mediálním domem na světě.
Takovýto kult osobností ovšem oslabuje integritu média i celé branže jako takové, protože novinář a vydavatel má stát jaksi „nad“ běžným děním a ne být jedním z hráčů na kolbišti veřejného zájmu.
3. OPAČNÝ NÁZOR
Třetí úskalí pokládám osobně za zásadní. Pokud je názor vydavatele či šéfredaktora jasně daný, není v jeho médiu často prostor pro názor opačný. V duchu Napoleonova „Kdo není můj přítel, je můj nepřítel“ jsou opačné názory napadány, nálepkovány levicovým případně pravicovým extrémismem apod. Vybočovat z řady je nežádoucí.
4. „NOVÍ ŠĚFREDAKTOŘI“
Byla jsem na prohlídce redakce prestižního deníku Die Welt. U stropu visely desítky obrazovek, na kterých blikala měnící se čísla. „Každé číslo představuje počet nových čtenářů a přečtení článku na internetu,“ řekl mi jeden z redaktorů a dodal: „Čtenáři jsou naši noví šéfredaktoři. Na základě počtu kliknutí určují, o jakých tématech budeme znovu psát.“ Všichni víme, k čemu tenhle diktát ulice vede. Nové provedení Beethovenovy 9. symfonie nemá v takové lajkovací kultuře šanci, její místo obsadí sexuální skandál druhořadého zpěváka.
Existuje naštěstí stále ještě jedno místo, kde panuje bezbřehá svoboda (chytrého) slova. V německé politické satiře. I když Němci nejsou považováni za zvlášť vtipný národ, je úžasné, jak dokáží jemným humorem a dvojsmysly vyjádřit aktuální situaci slovy. V „Nuhr im Ersten“, „Extra Drei“ nebo „Die Anstalt“ jsou příspěvky někdy tak ostré, že se i já divím, jak vůbec přežívají.
Neříkám, že situace v německých médiích je nějak katastrofální, ale skutečně pozorujeme znepokojivé tendence. Média si musí zachovat svobodu ŘÍCI všechno, abychom eliminovali pokusy těch, co si myslí, že mají svobodu DĚLAT všechno.
