SIERING: Vzdělání bývalo chloubou Německa. A jaká je realita dnes?

Problém - jak častá odpověď! - je prý v penězích. „Rozpočtová situace není tak růžová jako za starých časů,“ říká Bettina Stark-Watzingerová. Postižený je podle ní i věda a výzkum, který také spadá do jejího rezortu. V rozhovoru uskutečněném během setkání s médii na „žurnalistické“ lodi The Pioneer 1 - vlastněné stejnojmenným berlínským vydavatelstvím - se ministryně

vyjádřila, že pro svůj rezort požaduje více kompetencí, obzvláště v oblasti digitalizace škol. Největší překážkou je totiž byrokracie. „Digitalizace je určitě téma, kde prostě musíme přemýšlet mnohem centrálněji,“ dodala. Narážela na to, že každá spolková země má vlastní strategii v oblasti vzdělání, z čehož vzniká úřednický Babylon.

Hádky jsou ok

Jak můžeme učinit Německo znovu silným v oblasti technologií, vědy a inovací - v oborech, kde Německo dosud tradičně bylo světovým lídrem. Ministryně říká: Musíme být rychlejší. Méně byrokracie a lepší implementace. Ovšem nic konkrétnějšího nedodala.

Danuše Siering Danuše Siering žije v Berlíně a Praze. Je zakladatelkou galerie Černá labuť, projektu Go Florenc a Česko-německého Salonu. Vydává N&N Czech German Bookmag.

Ministryně Stark-Watzingerová, která je zároveň místopředsedkyní spolkové strany FDP před novináři zároveň obhajovala vládu, jíž je členem a vysvětlovala, že časté veřejné hádky koalice jsou vlastně v pořádku. „Myslím, že je správné, že se hádáme o obsah. Koneckonců jde také o to, aby různé názory byly vždy vidět a zviditelňovaly se.“ Zároveň ale připouští, že rostoucí popularita AfD je výsledkem nespokojenosti s vládní politikou.

Hadr a jedu

Stark-Watzingerová je označována za nejméně viditelnou členku vlády a ani při osobním setkání na lodi Pioneer 1 charismatem zrovna neoplývala. Má v ní Německo silného politika? Dokáže nastartovat digitalizaci školství, dát impuls vědě a výzkumu? Když paní ministryně poděkovala daňovým poplatníkům za krásné prostory na břehu Sprévy, kam se její ministerstvo nedávno přestěhovalo, napadlo mě, co na novou budovu úředníku asi říkají učitelé a žáci v často zastaralých školních budovách, kde děti sami občas musí čistit toalety.

Vzpomínám na kulturní šok, který jsem utrpěla už před dvaceti lety, když můj syn šel v první třídě pro závěrečné vysvědčení a měl si s sebou donést kyblík a hadr. Nechápal jsem proč. Jak jsem byla zvyklá z Česka, oblékla jsem mu na poslední školní den to nejhezčí oblečení. Kytku pro pani učitelku vzít nechtěl. Netrpělivě jsem očekávala jeho návrat. Přišel špinavý. „Mama, čistili jsme naše lavice, židli a tabuli. Tu kytku jsem opravdu nepotřeboval.“