Přes cinkot šálků a vidliček není slyšet vlastního slova. Kavárnou plnou ranního shonu se ale hlas Davida Prachaře nese jasně. Vždyť urve celé Národní divadlo, říkám si a ujišťuji se, že ho bude z diktafonu dobře slyšet. Ještě před pár dny jsem ho viděla nahého do půl těla, pomalovaného černou barvou a s chůdami na nohou. Jeho hlas je teď čistý, nepozměněný speciální rukavicí – technickou vychytávkou, která mu pomáhá být dokonalým netvorem v pohádkovo-hororovém představení Kráska a zvíře. Proč se bojí, že mu dojdou baterky? Jakým smysluplným činnostem se věnuje? A proč je dnes jméno Havel sprosté slovo?
V září oslavíte dvacet let v Národním divadle. Je vaše zvíře pěknou rolí k dvacetinám?
To je! Mou vůbec první rolí v Národním byl Cyrano. Myslím, že od Cyrana ke zvířeti je to hezký oblouk.
Je pro vás ta dvacítka jen číslo, nebo zásadnější milník?
Upřímně mě to číslo vyděsilo. Slavím totiž nejen dvacet let v Národním, ale i čtyřicet od ukončení studií na DAMU. Když mi dříve někdo řekl, že už je v jednom divadle deset let, tak jsem se orosil. Dnes je to naštěstí trochu jiné. Dříve byl herec v jednom divadle a moc se nehýbal. Teď jsem sice v jednom angažmá, ale hraji i v jiných divadlech. Není to tak vazalská činnost.
