Byl to právě Otruba, kdo přišel s nápadem obložit většinu stanic na „áčku“ eloxovanými plechovými deskami s kruhovými prolisy připomínajícími čočky. Je to krásný motiv těžící z poetiky pop-artu a přiznávám, že během čekání na soupravu často pozoruji světelnou hru na vypuklých tvarech. Najdeme je na všech stanicích od Dejvické po Želivského, ale liší se barvou, což byl výborný nápad. Kdo jezdí pražským metrem častěji, zvykl si na ten kód dokonale a hned po vjezdu do stanice ví, kde se nalézá, prostě červená je Staroměstská, žlutá Můstek, zelená Malostranská, fialová Flora... Jen na bývalé konečné v Dejvicích jsou jednotlivé barvy kombinovány.
Praha chce postavit metro D nejdřív bez stanic. Jezdilo by se jen na konečnou a na přestup |
Nejeden fanoušek metra si jistě také povšiml některých nuancí – na stanicích Dejvická a Želivského chybějí ty „čočky“, naopak zcela nečekaně se charakteristické plechové panely objevují (byť jen fragmentárně) v zastávce Opatov na prodloužení trasy C. Možná jimi chtěl autor tamního architektonického řešení vzdát hold nápadu pana architekta Otruby, nebo i zde jde o Otrubovo autorské dílo?
Kámen, sklo, kov
Jaroslav Otruba se narodil 11. listopadu 1916 v Olomouci. Po dokončení karlínské reálky v hlavním městě se stal v roce 1936 posluchačem pražské techniky, kde byl žákem Aloise Mikuškovice a Antonína Mendla, tedy dvou propagátorů moderních trendů v urbanismu i architektuře. Kromě toho studoval i malířství u profesora Oldřicha Blažíčka a tato zkušenost mu – jak ještě uvidíme – přišla později vhod.
Studia nemohl během války dokončit, neboť vysoké školy byly nacisty uzavřeny. Státní zkoušku tedy složil až v roce 1945. Mezitím pracoval v ateliéru dvou významných Gočárových žáků a autorů mnoha moderních spořitelen v řadě českých měst Františka Stalmachaa Hanuše Svobody (ti později emigrovali do Kanady). Po válce se pak Otruba vrátil na techniku, kde působil až do roku 1960 jako pedagog. Pracoval na katedře zdravotnických staveb a na téma provoz moderních nemocnic získal také doktorát technických věd. V následující dekádě se věnoval pro změnu dopravním stavbám – byl například autorem terminálů v Prostějově a v Řečkovicích u Brna.
V roce 1970 se Jaroslav Otruba stal zaměstnancem Metroprojektu a byl jmenován hlavním architektem pražské podzemní dráhy. V rámci projektu tras i jednotlivých stanic tehdy vznikl také jeho patentovaný návrh hliníkových obkladových panelů pro stanice na trase A, schválený v roce 1982. Vychází z nápadu, že by jednotlivé trasy měly být z důvodu rychlé orientace odlišeny krom jiného i materiálem pokrývajícím jejich stěny. Tak měla být nejstarší linka C kamenná, „béčko“ skleněné a „áčko“ kovové.
V šedesátých a sedmdesátých letech vznikly také Otrubovy projekty pro různé stavební a projekční firmy. Jeden komplex vyrostl na Kubánském náměstí ve Vršovicích, budova pro Metrostav pak na Vinohradské ulici. Za architektonicky nejzajímavější lze ovšem považovat administrativní objekt na Olšanské ulici pro Státní ústav dopravních staveb (SÚDOP) z let 1968–1974. Dílo je to dodnes svěží, bohužel ale stále nedoceněné. Jedno křídlo devíti podlažní budovy je vertikálně traktováno uskakujícími rizality, což stavbu ozvláštňuje, celek působí vzdušně a lehce. Útlé parapetní pásy byly během nedávné rekonstrukce poněkud změněny, ale nikoli na úkor vzhledu stavby.
Vřídlo
Nejznámější dílo Jaroslava Otruby již takové nadšení nevyvolává. Je jím kontroverzní Vřídelní kolonáda (1961–1975; v komunistické éře nesla jméno prvního kosmonauta Jurije Gagarina) v Karlových Varech, která svým měřítkem a materiálovým řešením působí v cenné lokalitě pod Dientzenhoferovým kostelem sv. Máří Magdaleny poněkud cizorodě. Nedokáže nahradit někdejší měřítkově i stylově uměřenější původní litinovou kolonádu z roku 1879, vystavěnou dle projektu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera a zbořenou během druhé světové války.
Na obranu autora dlužno podotknout, že původní Otrubův projekt z roku 1962 byl součástí větší úpravy dané lokality, která realizována nebyla. V poslední době sev Karlových Varech objevila iniciativa, která navrhuje obnovit neorenesanční podobu Vřídelní kolonády. Nevím, jakou má tato myšlenka podporu, každopádně se dá očekávat, že tato snaha bude mít i své kritiky, zejména mezi historiky umění a architekty nejmladší generace, kteří stavby totalitní éry nehodnotí tak příkře – viz například jejich protesty proti bourání hotelu Praha v Dejvicích a dalších staveb z éry normalizace (abychom neuváděli jen příklady z české metropole, podobné debaty již léta provázejí jinou karlovarskou dominantu – hotel Thermal manželů Machoninových).
Kromě projekční práce se Jaroslav Otruba věnoval také malování. Jeho obrázky s architektonickou tematikou jsou malými mistrovskými díly a svědčí o tom, že jejich autor nebyl rozhodně žádný diletant. Prozrazují vliv umělců, jako byli Paul Klee, Vladimír Fuka nebo Jaroslav Paur. Zejména těm, na nichž se objevují newyorské mrakodrapy v kontrastu s drobnými domky, nelze upřít půvab.
Architekt a výtvarník dr. Ing. arch. Jaroslav Otruba zemřel ve věku devadesáti let v roce 2007 v Praze. Bylo by skvělé, kdyby se veřejnost mohla s jeho architektonickým i malířským dílem seznámit v nějaké ucelené a podrobnější podobě.
