Minulé vydání této rubriky připomnělo počátky tamní baťovské architektury. Dnešní pokračování představí její nejtypičtější styl. Tím byl u všech staveb – s čestnou výjimkou rodinných domků – proslulý „zlínský modul“. Železobetonový skelet s válcovými sloupy na rozpon 615 krát 615 centimetrů s parapety vyzdívanými z červených lícovek. Baťu k tomuto přístupu nevedl nějaký zvláštní obdiv k funkcionalistické architektuře, hlavním důvodem byly prostě peníze.
Metoda – převzatá do detailu z amerických industriálních staveb (i zmiňovaný rozpon 615 centimetrů vznikl přesným přepočtem vzdálenosti betonových sloupů továrních budov ze stop do metrického systému) – prostě umožňovala stavět velmi rychle. Na sloupy se používalo posuvné bednění, stavební výroba byla v maximální možné míře racionalizována a standardizována. Skeletová konstrukce navíc umožňovala flexibilní dělení interiéru posuvnými příčkami. Systém se dal použít na jakýkoli typ budov od skladů a továren až po internáty, nebo třeba i kostel.
Pravda, bylo to trochu stereotypní, ale na druhé straně byly takové stavby jasně rozeznatelné. Baťa se ve Spojených státech inspiroval i v tom, co dnes nazýváme korporátním designem: od charakteristického loga až po bílé opaxitové desky na parapetech nebo portálech jeho obchodních domů, respektive výkladů a jednotně řešené vybavení obchodů.
„Pan šéf“ si to tak přeje
Ve Zlíně vzniklo projekční studio, v němž pracovali nadaní architekti. Mezi jinými například Jindřich Svoboda, Kotěrův žák Miroslav Lorenc, Janákův absolvent Antonín Vítek a další. Baťa měl i své konstrukční oddělení. Jakýmsi neoficiálním hlavním architektem se stal František Lydie Gahura, který ovšem nikdy nebyl u Bati zaměstnán.
V centru Zlína se začaly stavět v jednotném konstrukčním stylu nejen továrny a skladiště, ale také obchodní dům (nyní ho čeká rekonstrukce do původní podoby), na takzvaném Gahurově prospektu dále internáty a v neposlední řadě i Společenský dům (dnešní hotel Moskva).
Protože „pan šéf“ – jak se říkalo Tomáši Baťovi a po jeho tragické smrti i jeho nástupci Janu Antonínovi – myslel také na to, aby se jeho zaměstnanci cítili ve městě obuvi dobře, nechal postavit i moderní kino a později také filmová studia na Kudlově. Unikátní byl i lesní hřbitov. A opomenout nelze ani moderní nemocniční areál, školy či koupaliště (to původní později zaniklo). Architekt Gahura navrhl také Památník Tomáše Bati, který tvoří samozřejmě známý skelet, ale s prosklenými stěnami. Čistá a působivá architektura uzavírá pohledovou osu Gahurova prospektu. Nyní se po letech, kdy v něm sídlila výtvarná galerie, obnovuje, včetně uvnitř zavěšeného draku Baťova letadla značky Junkers.
Vedle starého městského centra se tak objevilo centrum nové, tvořené solitérními budovami v zeleni a postavené podle principu zónování, tedy tak, aby byly odděleny oblasti, kde se pracuje, od těch společenských a obytných.
Švýcarský vizionář ve zlínské kavárně
Co se týče bydlení zaměstnanců, inspiroval se Baťa rovněž ve Spojených státech. Ve Zlíně tak vznikala městečka tvořená charakteristickými cihlovými kostkami, případně dvojdomky a řadovými domky, které obklopuje malá zahrada. Do obuvnického impéria přicházeli za prací lidé z chudých regionů a vlastní domek se zahrádkou byl pro ně vrcholem luxusu. I tady samozřejmě Tomáš Baťa šetřil: domky byly většinou neomítané a opakovalo se stále jen několik typů. Jeho nástupce Jan Antonín pak sice v polovině třicátých let nechal vypsat soutěž (vyhrál ji švédský architekt Erick Svedlund), ale opět se jednalo o stejný koncept.
Svůj návrh tehdy dodal i slavný švýcarský vizionář Le Corbusier, ale když Baťa zjistil, že jeho projekt je příliš drahý, odmítl jej. Je to trochu škoda, stejně jako jeho záporná reakce na některé další Le Corbusierovy nápady. Architekt Vladimír Karfík, který u Bati začal pracovat po svém návratu z Ameriky na prahu třicátých let, vzpomínal, jak slavný Švýcar chodil kreslit do velké kavárny Společenského domu, maloval barevnými pery na ubrousky, takže se jeho kresby malebně rozpíjely.
Baťa byl ale neoblomný a jeden Le Corbusierův nápad za druhým s kalkulačkou v ruce zamítal. Některé architektovy myšlenky ho sice zaujaly – například idea vytvořit střechu firemního pavilonu na světové výstavě v Paříži z usní nebo promítat na strop reklamní filmy, ale když si spočítal, na kolik by ho to vyšlo, postavil se proti.
Ne vždy však byli oba Baťové tak úzkoprsí. Když Karfík navrhl pro dokončovaný Baťův hotel ve Společenském domě nákladná apartmá v americkém stylu, tedy s koupelnami aWC(což tehdy nebylo v Evropě běžné), získal od vedení firmy souhlas. „Mají-li to tak vAmerice, bude to u nás taky,“ byla tehdy odpověď Tomáše Bati na protesty ředitelů. Obdobné metody uplatňoval koncern i u svých filiálek po celém světě. Také ony byly stavěny podle stejného principu a v jejich názvu – bylo-li to možné – se objevilo jméno firmy: Baťovany, Bataville, Batanagar...
