V knize Litomyšl - renesanční město moderní architektury představuje její autor Petr Volf několik desítek urbanistických projektů, rekonstrukcí starších objektů i novostaveb, ale také osobnosti, které celý proces nastartovaly a podílely se na něm.
Není to zdaleka první publikace na toto téma, připomínám třeba starší práce Litomyšl a soudobá architektura nebo Litomyšl na prahu třetího tisíciletí, ale je zatím nejucelenějším přehledem toho, co v tomto městě až do letošního roku vzniklo.
Jedním z důležitých rozhodnutí radnice, vedené po léta starostou Miroslavem Brýdlem, bylo vytvoření funkce městského architekta, respektive architektky, jíž se stala absolventka brněnské techniky Zdeňka Vydrová (1958). Ta se dokázala obklopit schopnými projektanty z obou center - Prahy i Brna, což bylo důležité.
Vznikla tak jakási soutěž architektů obou metropolí, kteří mohli poprvé porovnávat své práce v jediné neutrální lokalitě, neboť dosud „vládli“ jen ve svých regionech. Za podstatné ale považuji, že se od počátku - na rozdíl od dalších míst - systematicky pracovalo na úpravách veřejných prostranství, což je téma jinde dlouho zanedbávané.
Začalo to Váchalem
Jedním z prvních počinů byla v 90. letech rekonstrukce Portmonea, domku, jejž osobitě vymaloval Josef Váchal. Autorem byl Mikuláš Hulec, který pak ještě upravil objekty u zámku pro nově založenou restaurátorskou školu (dnes Fakulta restaurování Univerzity Pardubice), jejíž dominantou se stala dokončená věž. Následovala citlivá úprava veřejných prostranství, jako je Smetanovo náměstí (Zdeňka Vydrová), nábřeží říčky Loučná (Josef Pleskot), Klášterní zahrady (Václav Babka, Radek Květ a Zdeněk Sendler) nebo plochy u děkanského kostela s jezdeckými schody či kouzelné Toulcovo náměstí (Aleš Burian a Gustav Křivinka). V poslední době přibyl i předzámecký prostor Pleskotova ateliéru, o němž jsem tu již psal, a nové úpravy vodního systému v zámeckém parku, který navrhli architekti studia HŠH.
Krytý bazén od A. Nováka, P. Valenty, R. Smejkala a R. Štefky z ateliéru DRNH,...
Souběžně probíhaly i rekonstrukční práce na nejvýznamnějších památkách. Asi nejvýraznější jsou úpravy bývalého zámeckého pivovaru, kde vzniklo kulturní a přednáškové centrum dle projektu Pleskotova ateliéru AP. Je to opět příklad zdařilé intervence soudobé tvorby, která se nebojí využít moderní materiály, současně ale projektant neustále myslí na celkové vyznění a soulad mezi starou architekturou a nově vloženými prvky.
Při rekonstrukcích vedou architekti bohužel stálý souboj s památkáři, kteří podle mého názoru někdy zbytečně brzdí celý proces a nepovolí tvůrcům dotáhnout jejich záměr do konce. Tady mám třeba na mysli dosud neprovedené Pleskotovy úpravy portálu informačního střediska. O obnově piaristické koleje (Pleskot) a kostela (Marek Štěpán) jsem referoval ve svém listopadovém příspěvku.
Další kapitolou jsou novostavby. Zmíním alespoň některé: minimalistický nový kostel církve bratrské Zdeňka Fránka, moderní školní areál dvojice Burian Křivinka, domov mládeže od téže dvojice nebo asi nejkrásnější plavecký bazén na našem území, od studia DRNH (konkurovat by mu mohl snad jen areál na Kraví Hoře v Brně stejných autorů), který přirozeně vyrůstá z terénu. Ale je tu i příjemné autobusové nádraží, sportovní stadion, letní koupaliště, malobytové domy a desítky dalších realizací, včetně několika docela pozoruhodných rodinných domů.
Krytý bazén od A. Nováka, P. Valenty, R. Smejkala a R. Štefky z ateliéru DRNH,...
Trochu moc Olbramů Zoubků
V těsné blízkosti Litomyšle najdeme ještě White Gallery - na naše poměry velkorysou výstavní síň v obci Osík od Jiřího Krejčíka a Martina Jandy. Je to taková téměř japonská architektura, jež si získala renomé i skvělými výstavami, které se v ní konají. Psát by se dalo i o mnoha plastikách, které město zdobí (jen těch „Olbramů Zoubků“ je tu na mé gusto trochu moc - na zámku, před zámkem, v parku, na hřbitově, na domech...).
Tradici tu mají i sochařská sympózia, která se odehrávají přímo ve městě.
Já Litomyšl chápu jako obec, kde její vedení neusnulo na vavřínech a netěží pouze z historických tradic, nýbrž se snaží vytvořit příjemné zázemí nejen návštěvníkům, ale i svým obyvatelům. Umí se přitom vyhnout kýči a dovede si pohlídat i zdánlivě drobný detail.
Petr Volf k tomu myslím velmi výstižně píše: „Litomyšl vyzařuje cosi, co jsme zvyklí nacházet při cestách po Rakousku, Švýcarsku nebo Nizozemsku. Je to nenápadný půvab vycházející z řádu věcí, které vnímáme okamžitě -z dlažby, po níž chodíme, patníku, o nějž si opřeme bicykl, galerie, kam si zajdeme na výstavu, z cukrárny, kde nad dortem přemítáme o tom, co jsme viděli, z nedaleké zahrady, v níž si lehneme do trávy a posloucháme osvěžující zvuk fontány...“
