Když jsem v sedmdesátých letech studoval architekturu na pražské technice, měli jsme výuku na několika místech v Praze, takže si pamatuji na věčné cestování mezi jednotlivými budovami. Něco se odehrávalo v budově v Zikově ulici v Dejvicích, tedy ve stavbě architekta Antonína Engela z první republiky, něco v Trojanově ulici na Novém Městě ve staré secesní škole, na další přednášky jsme chodili do barokního areálu v Husově ulici na Starém Městě, kde jsme v zimních měsících před začátkem výuky nejprve museli zatopit v kamnech. To bylo docela romantické.
Podél tříd terasy
Bohužel čím dál více studia bylo soustředěno do nově rozestavěného areálu v Thákurově ulici v Dejvicích. Ten tehdy nebyl ještě dokončen, ale v takzvaném Áčku se už učilo. Byl to neosobní betonový věžák s šedivými interiéry, neustále rozbitými výtahy a skleněnou fasádou, za níž bylo na jižní straně v létě nesnesitelné vedro, na té severní zase v zimě zima. Klimatizace chyběla - byla sice dodána, ale nějak se do budovy nevešla (nakonec ji tam udělali, ale pak se zjistilo, že rozfoukává po budově vlákna nebezpečného azbestu, a tak byla zase vypnuta). Tehdy jsme se se závistí z oken té nepovedené školy dívali dolů k sousedům. Tam -obklopeny zelení - bíle svítily hranoly funkcionalistických Francouzských škol, vzájemně propojené chodbami, s tělocvičnou, divadlem a sportovišti. Bylo to jako sen...
Ta škola byla po dokončení v roce 1934 fenoménem v celé střední Evropě. Agilní Spolek pro výuku francouzského jazyka ji postavil dle nejmodernějších zásad. Mateřská škola na jednom konci areálu měla celou stěnu prosklenou do zahrady, ta se dala za teplého počasí otevřít. Nízké křídlo základní školy mělo podél tříd terasy, na nichž probíhala výuka, bylo-li vhodné klima. Takovému typu škol se říkalo „open-air“ a ty první vznikly v Holandsku a Německu. Dále tu bylo gymnázium - výšková stavba s krásným barevným schodištěm a prostornými posluchárnami. A konečně samostatně stojící tělocvična s divadelním sálem. Měla tam být i budova internátu, ale na tu už nezbyly peníze.
Celý ten zázrak vznikl na základě soutěže vypsané v roce 1931. Vyhrál ji čerstvý absolvent školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze (a žák slavného Josefa Gočára) Jan Gillar. Bylo mu tehdy sedmadvacet let! Přesto dostal důvěru. Navrhl nejen budovy, ale i vnitřní zařízení, zčásti dodnes zachované a funkční.
Gillarovi přinesl návrh respekt. Stal se nejmladším členem slavného avantgardního sdružení Devětsil (spolu s dalším letošním jubilantem Františkem Zelenkou). Projektoval pak další významné stavby, soustředil se zejména na moderní činžovní domy, ale navrhl i několik funkcionalistických vil. Činžáky stojí zejména v Holešovicích (Vinařská a Veletržní ulice), ale také v Bubenči (Ovenecká), vKrči nebo Břevnově, vily v Dejvicích, Radlicích, ale hlavně na Smíchově, kde stojí i řadový dům pro gurua Devětsilu Karla Teigeho. Ale vrcholným dílem zůstávají Francouzské školy, na něž se dnes jezdí dívat architekti a teoretici z celého světa. Těší mne, že tato památka v Bílé a Božkově ulici v Dejvicích byla v posledních letech citlivě opravena, dnes je v ní základní a mateřská škola.
Mateřské školky s veverkou
Po druhé světové válce už Jan Gillar neměl příležitost se výrazněji prosadit. Patřil sice k prominentům levicové scény a vyplnil se mu sen avantgardy, když došlo ke zprůmyslnění stavební výroby a standardizaci, ale k významnější zakázce se již nedostal. Pracoval v typizačním ústavu. a jak mi kdysi vyprávěl jeden starý architekt, byl jedním z autorů standardizovaného pavilonu pro jesle nebo mateřskou školu, který se pak jako mor rozšířil po celém Československu. Ano, je to ten domeček se sloupovým portikem a keramickým zvířátkem nad vstupem (nejčastěji veverkou). Jeden dokonce stojí v sousedství Francouzských škol, možná ho tam umístil sám Gillar. Ovšem vedle skvělého meziválečného areálu vypadá tento baráček ve stylu takzvaného socialistického realismu neboli sorely jako nechtěná karikatura. Jan Gillar zemřel v roce 1967.
