Vzpomeňte si, kolik lidí se téměř zbláznilo, změnilo, stalo se z normálních veskrze nepříjemnými poté, co rychle zbohatli.
Bohatstvím dostane člověk potřebu to ostatním ukázat. Postaví ho do situace, kdy cítí potřebu chovat se ne podle sebe, ale podle nich (peněz) a snaží se viditelným způsobem identifikovat se se skupinou lidí, které by se dalo říkat „my na to máme.“
A pak už je jen na něm, jestli se s tím dokáže poprat, a zůstane dámou či gentlemanem, nebo jestli podlehne a stane se z něj snob. Podlehne-li, tak se to pozná brzy. Vše staré jde do stoupy a bohatý člověk se obklopí značkami co nejokázalejšími a nejsnáze identifikovatelnými, nejen na oblečení, ale i na nábytku.
Začne vyprávět o tom, kolik to a to stálo, jak jsou v New Yorku hrozní klenotníci, že v Paříži jsou lepší a ta vyhlášená kadeřnice v Londýně má takový židličky, „no, že jsem se bála na ně sednout.“ Teď se možná někteří z vás smějí, ale myslím si, že je to opravdu těžké nebýt vulgární, když má člověk peníze opravdu na všechno. A dost často to vyžaduje několik generací, aby peníze začaly být takovou samozřejmostí, že začnou být nedůležité nebo méně důležité, než je vzdělání, vychování a přátelé.
Na druhou stranu musím říct, že pokud chce člověk tady v Česku narazit na opravdové snoby z bohatství, musí se zajet podívat do Karlových Varů na kolonádu, jak se tam procházejí ruští „oligarchové“ s partnerkami. Případně sledovat obrazové zpravodajství ze životů fotbalistů Beckhama, případně Rooneyho.
Ti nejbohatší v Česku totiž neskrývají pouze svůj majetek, ale většinou i sami sebe. Politici, z nichž někteří jsou opravdu velmi bohatí, se logicky taky okázale nechlubí. A hvězdy showbyznysu v Česku zatím nevydělávají tolik, aby se to na nich mohlo podepsat v „beckhamovském“ stylu. I když, tady musí být člověk shovívavý.
Tito lidé vytvářejí sny, a tak okázalost a možná i „vulgarita“ právě jim může pomoct stát se miláčky davu, prosadit se.
Tak, a jak se snobství z bohatství ubránit? Rozhodně není třeba se začít stydět a nakupovat v secondhandu. Velmi bohatí lidé, kteří jsou zároveň elegantní, jsou většinou přirození. Mají zájmy, které si díky penězům mohou dovolit a které je naplňují. Cestování, sporty, sběratelství, charita. Nevnucují lidem své bohatství, jen si ho užívají. Máte rádi knedlo, zelo, vepřo? Jdeme na něj. Ale máte rádi dobré víno? Mám doma luxusní lahvičku, a rád bych si ji vypil s přáteli.
To je další věc. Gentlemani nejsou lakomci a skrblíci. Dokáží si dopřát, a dokáží dopřát i ostatním. Jak se říká, noblese oblige. I když i tady je člověk v pasti. Jeho vstřícnost by měla být vítaná, přiměřená a neurážející.
Není rozumné dělat velká gesta ve stylu pozvat celou hospodu na panáka, když v té hospodě sedí cizí lidé. Jednou se mi to podařilo a byla to velká chyba. Nic na tom neměnilo, že jsem to bral jako přátelské gesto, jak prolomit ledy, v hospodě bylo místo pro dvacet lidí a panák stál patnáct korun. Příště se raději nechám pozvat sám.
Nakonec mám ještě historku ze života. Byli jsme s maminkou na večírku. Přidala se k nám cizí paní s výrazným zlatým prstenem na ruce. Jen se jí podařilo zachytit náš pohled, už začala: „Ten můj manžel, podívejte se, co mi dneska koupil. Takové peníze to stálo a já nevím, co s tím...“ Maminka se jí zdvořile podívala na ruku. „Tak ho prodejte a zaplaťte si manikúru,“ odvětila mile.
Bohatstvím dostane člověk potřebu to ostatním ukázat. Postaví ho do situace, kdy cítí potřebu chovat se ne podle sebe, ale podle nich (peněz) a snaží se viditelným způsobem identifikovat se se skupinou lidí, které by se dalo říkat „my na to máme.“
A pak už je jen na něm, jestli se s tím dokáže poprat, a zůstane dámou či gentlemanem, nebo jestli podlehne a stane se z něj snob. Podlehne-li, tak se to pozná brzy. Vše staré jde do stoupy a bohatý člověk se obklopí značkami co nejokázalejšími a nejsnáze identifikovatelnými, nejen na oblečení, ale i na nábytku.
Začne vyprávět o tom, kolik to a to stálo, jak jsou v New Yorku hrozní klenotníci, že v Paříži jsou lepší a ta vyhlášená kadeřnice v Londýně má takový židličky, „no, že jsem se bála na ně sednout.“ Teď se možná někteří z vás smějí, ale myslím si, že je to opravdu těžké nebýt vulgární, když má člověk peníze opravdu na všechno. A dost často to vyžaduje několik generací, aby peníze začaly být takovou samozřejmostí, že začnou být nedůležité nebo méně důležité, než je vzdělání, vychování a přátelé.
Na druhou stranu musím říct, že pokud chce člověk tady v Česku narazit na opravdové snoby z bohatství, musí se zajet podívat do Karlových Varů na kolonádu, jak se tam procházejí ruští „oligarchové“ s partnerkami. Případně sledovat obrazové zpravodajství ze životů fotbalistů Beckhama, případně Rooneyho.
Ti nejbohatší v Česku totiž neskrývají pouze svůj majetek, ale většinou i sami sebe. Politici, z nichž někteří jsou opravdu velmi bohatí, se logicky taky okázale nechlubí. A hvězdy showbyznysu v Česku zatím nevydělávají tolik, aby se to na nich mohlo podepsat v „beckhamovském“ stylu. I když, tady musí být člověk shovívavý.
Tito lidé vytvářejí sny, a tak okázalost a možná i „vulgarita“ právě jim může pomoct stát se miláčky davu, prosadit se.
Tak, a jak se snobství z bohatství ubránit? Rozhodně není třeba se začít stydět a nakupovat v secondhandu. Velmi bohatí lidé, kteří jsou zároveň elegantní, jsou většinou přirození. Mají zájmy, které si díky penězům mohou dovolit a které je naplňují. Cestování, sporty, sběratelství, charita. Nevnucují lidem své bohatství, jen si ho užívají. Máte rádi knedlo, zelo, vepřo? Jdeme na něj. Ale máte rádi dobré víno? Mám doma luxusní lahvičku, a rád bych si ji vypil s přáteli.
To je další věc. Gentlemani nejsou lakomci a skrblíci. Dokáží si dopřát, a dokáží dopřát i ostatním. Jak se říká, noblese oblige. I když i tady je člověk v pasti. Jeho vstřícnost by měla být vítaná, přiměřená a neurážející.
Není rozumné dělat velká gesta ve stylu pozvat celou hospodu na panáka, když v té hospodě sedí cizí lidé. Jednou se mi to podařilo a byla to velká chyba. Nic na tom neměnilo, že jsem to bral jako přátelské gesto, jak prolomit ledy, v hospodě bylo místo pro dvacet lidí a panák stál patnáct korun. Příště se raději nechám pozvat sám.
Nakonec mám ještě historku ze života. Byli jsme s maminkou na večírku. Přidala se k nám cizí paní s výrazným zlatým prstenem na ruce. Jen se jí podařilo zachytit náš pohled, už začala: „Ten můj manžel, podívejte se, co mi dneska koupil. Takové peníze to stálo a já nevím, co s tím...“ Maminka se jí zdvořile podívala na ruku. „Tak ho prodejte a zaplaťte si manikúru,“ odvětila mile.
