Lada Semecká a Petr Lada
„Udělal jsem nám rezervaci do mé spřátelené kavárny Bethesda,“ říká mi keramický umělec Petr Lada. Sídlí v krásném letenském ateliéru s velkým střešním oknem a všude kolem jsou formy na odlévání, ale i hotové porcelánové a keramické výrobky. Rádio ohlašuje 11. hodinu, na stole v dílně stojí horký čaj, Petr pokuřuje cigaretu. Venku sice už přituhuje, v ateliéru je ale příjemné teplo a člověk má tendenci svléct si kabát. Běží totiž pec. „Najdete tam moje keramické sloupy,“ vysvětluje umělec vzápětí výběr podniku. Jeho tvůrčí partnerka a přítelkyně, umělecká sklářka Lada Semecká, souhlasně přikyvuje.
Petr Lada, spoluzakladatel každoroční výstavy Letní keramická plastika v Bechyni, vypráví barvitě a místy vás jeho myšlenkové odbočky dovedou k úplně jinému tématu. Jeho tvůrčí polovička mluví naopak velmi rozvážně, slova si promýšlí a do společného prostoru je pokládá s nepřeslechnutelnou vnitřní poetikou a klidem.
Obdobně poeticky se duo, které se díky podobnosti křestního jména a příjmení pojmenovalo LAD, představilo na říjnovém Designbloku. Vytvořili jemnou a vizuálně uklidňující instalaci, kde prezentovali skleněná díla Lady Semecké a porcelán Petra Lady. A sklidili velký úspěch. I když se jedná o jejich vůbec první výstavu na festivalu současného designu, Lada Semecká získala Grand Prix, cenu za mimořádný počin, poprvé udílenou zahraniční porotou.
Lada Semecká a Petr Lada tvoří pod značkou LAD. Mají k sobě blízko i díky materiálům: Lada Semecká léta využívá sklo, Petr Lada patří mezi přední tuzemské keramické umělce. Společně se letos dvojice prezentovala i na říjnovém Designbloku, odkud si ženská polovička dua přivezla Grand Prix.
„Byla jsem opravdu překvapená, že jsem cenu dostala,“ říká rodačka z Teplic, která od roku 2017 působí jako vedoucí ateliéru Prostorové tvorby na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. „Na Designbloku jsem byl celou dobu a vnímal jsem skoro jen pozitivní ohlasy. Myslím, že návštěvníci z toho ten klid cítili,“ říká Petr Lada k instalaci, kde jsme kromě užitkového skla Lady Semecké a tvarů z čistého porcelánu Petra Lady mohli najít i skleněné obrazy teplické umělkyně, které celému prostoru, jenž měl evokovat les, dodávaly snovou, až meditativní atmosféru.
Náhodné setkání
Lada Semecká, uznávaná výtvarnice, která žila několik let v Japonsku, kde působila jako pedagožka, a významný keramik a sochař Petr Lada se dali dohromady, jak už to tak bývá, díky náhodě. Psal se rok 2018 a Lada Semecká tehdy intenzivně řešila technologický problém s realizací akustických objektů, konkrétně porcelánových zvonů, které připravovala na výstavu Kaligrafie zvuku v kutnohorské galerii GASK. S Petrem Ladou, jenž má s realizací rozměrných porcelánových objektů několik desítek let zkušeností, se potkali na vernisáži v Litoměřicích.
Partnerství, osobní i tvůrčí, bylo na světě. Poprvé o sobě dala dvojice vědět v galerii Havelka, kde na konci minulého roku a na začátku toho letošního připravili výstavu Jákobův žebřík, pojmenovanou po ústředním objektu galerijní prezentace, soše Petra Lady. Lada Semecká tento první společný umělecký počin doplnila sérií minimalistických skleněných obrazů, Oblaků, které výtvarnice vytváří od svého pobytu v Japonsku. „Že nám to společně bude fungovat, jsem věděl od samého začátku,“ říká Petr Lada.
„Já zase ráda spolupracuji, experimentuji a jsem zvědavá na nové možnosti tvorby,“ dodává Lada Semecká s tím, že propojení skla a porcelánu je v jejím pojetí jistota.
Opakem jistoty je tvůrčí přístup obou umělců – velký díl na konečné podobě skla i porcelánu nese náhoda. „Já jsem k těmto tvarům z čistého porcelánu, které jsme společně s Ladou prezentovali, směřoval celý život. Část procesu nemůžu úplně kontrolovat, i když si zakládám na precizním tvarosloví,“ říká Petr Lada ke spirálovým nádobám, jež někomu mohou evokovat mořské živočichy. „Mám to asi podobně, pracuji s náhodou, snažím se ji vnímat, učit se z ní a nakonec ji i předjímat,“ říká zase Lada Semecká ke svým skleněným obrazům a sklenkám z lesního skla.
Dokonalost není pro oba umělce měřítkem kvality. Lada Semecká během našeho rozhovoru vzpomíná na myšlenku malíře a sklářského výtvarníka, u kterého studovala na UMPRUM v letech 1994 až 2000.
„Vladimír Kopecký říkával, že ve vesmíru se vše zakřivuje, ale jen v lidské mysli lze mít ideu přímky, tedy jakési dokonalosti, která nás vede a kterou bychom neměli zapomínat. Pochopila jsem, že realita se vždy bude lišit a zakřivovat a že je dobré si to uvědomovat, protože bez reflexe nedokonalosti a zakřivení nemůže přijít otázka dokonalosti přímky. Později v Japonsku, které je známé tím, že vše dovede do dokonalosti, ve mně zase rezonovala myšlenka, že chodníček v zahradě nesmí jít přímo, protože přímá cesta nevede ke štěstí,“ vysvětluje filozofii své tvorby.
Terezie Lexová a Štěpán Smetana
Mladé umělecké duo sídlí ve skromném ateliéru v tvůrčím prostoru pražského SmetanaQ. Projekty, které tu vznikají, jsou ale všechno, jen ne skromné. Když jsem Terezii a Štěpána v jejich úzké kanceláři navštívila, na nástěnce za nimi zrovna visely vizualizace vánoční výlohy pro pražský obchod Hermes. „Tak třeba tohle, to jsme připravovali asi od ledna tohoto roku,“ směje se Štěpán Smetana. „Alespoň jsme ještě měli v hlavě náladu minulých Vánoc,“ dodává jeho tvůrčí partnerka Terezie Lexová.
Možnost navrhnout výlohu pro luxusní francouzskou značku je pro designéry nabídka, jež se neodmítá. Obzvlášť pokud vám značka nechá volnou ruku. „Dostali jsme jen tematické zadání, kterým se staly letošní Vánoce a čas oslav obecně,“ říká Štěpán Smetana. „Největší inspirací pro nás byla dílna, kde často trávíme čas a kterou vnímáme jako místo, kde se vánoční přání mohou opravdu splnit. Chtěli jsme proto vytvořit pohledy do opuštěných zákoutí jedné takové dílny, kde se potají dějí fantaskní věci,“ doplňuje ho Terezie Lexová.
Tento projekt byl pro oba složitější díky příběhu, který museli vymyslet a přetavit ve výlohu. „Když jsme dělali výlohy například pro Silk Ferries nebo Red Salon, většinou jsme se odrazili od příběhu a historie prezentované značky,“ říká Terezie Lexová k výlohám pro kosmetické studio a kadeřnický salon.
Výlohy podle jejich slov představují nejkreativnější část práce: na rozdíl od užitých objektů, například sedacích souprav nebo křesel, totiž výkladní skříně obchodů můžete tvořit z mock-upů, nefunkčních prototypů, a hlavní roli tak hraje fantazie. „Skoro všechny elementy, z nichž skládáme výlohy, si děláme sami v dílně,“ říká Terezie Lexová a jedním dechem dodává, že bez technického zázemí, jež mají díky tatínkovi jejího parťáka, by byl proces o dost složitější.
Velký český výrobce
V posledních letech se dvojici ukázalo, že jakmile se o výrobu jejich designu postará velký hráč, mají o dost snazší práci. V jejich případě mluvíme o české rodinné firmě Polstrin, která se věnuje výrobě sedacího nábytku a čalounění od roku 1957. Právě s tímto tuzemským výrobcem spolupracuje duo už od roku 2020, kdy se do sériové výroby dostaly jejich čalouněné segmenty Infinite, jež se staly vítězi v kategorii produktového designu Bigsee Awards 2021.
Letos začala stejná společnost vyrábět i jejich svébytnou sedací soupravu, křeslo a lenošku s názvem Hide and Seek, inspirovanou dětským stavěním schovávaček ze sedáků a peřin uprostřed obývacího pokoje. „Důležité je, že díky sériovější výrobě jsou objekty dostupnější. Firma se totiž snaží mimo jiné optimalizovat a přemýšlet v číslech,“ říká Štěpán Smetana a připomíná, že nejen díky zázemí Polstrinu, ale i zkušenostem s nejrůznějšími potahovými materiály je výroba sedacích objektů nesrovnatelně jednodušší.
„Navíc působíte jako designér mnohem relevantněji pro potenciální klienty,“ dodává. Možná tak naráží na fakt, že kromě nich spolupracuje s firmou Polstrin třeba i významný designér a architekt Jiří Pelcl. „Že jsme v tak dobré společnosti? Tak to se vůbec nezlobíme,“ říkají se smíchem.
Oba se seznámili na UMPRUM v Ateliéru produktového designu. Štěpán Smetana tam začínal na architektuře, ale po zahraničních stážích, kde se dostal k interiérovému a produktovému designu, mu došlo, že chce pracovat s menším měřítkem, než jsou budovy. „Když jsem si jako malý hrál s bráchou s legem, stavěl jsem budovy, on tam měl bitvy,“ vzpomíná na počátky zájmu o architekturu. „To já jsem si zase zařizovala domečky ve hře The Sims, a měla jsem dokonce sešítek, kam jsem si dopředu kreslila půdorysy, abych věděla, co budu další den na počítači dělat,“ přidává se Terezie Lexová, jež těsně po dokončení studia působila v ateliéru Lucie Koldové.
Od začátku tušili, že chtějí to samé: pracovat na projektech pod vlastní značkou. „Vnímáme to jako velkou výhodu, že jsme začali budovat studio již při studiích,“ říká Terezie Lexová. „Jak se držíme? Jednoduše. Pracujeme na tom každý den a často to v našich hlavách koncem pracovního dne nekončí. Je ale vtipné, že až teprve ve chvíli, kdy jsme si založili ateliér, začali mít lidé v mém okolí pocit, že opravdu chodím do práce,“ směje se Terezie Lexová.
Ta ukončila studium na UMPRUM v minulém roce. Štěpán Smetana si v současné chvíli dodělává magisterský titul, zároveň působí jako odborný asistent ateliéru Sklo na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
V jejich ateliéru vznikají nejen výlohy nebo produktové spolupráce s firmami, ale i samostatné projekty či instalace. Zmíníme například dřevěné stolky z ohýbané dýhy Swell, které zvítězily v kategorii Nábytek roku v soutěži EDIDA 2022. Kromě toho se studio v tomto roce podepsalo pod koncepci výstavy Design & Transformace, Česká krajina v Bruselu u příležitosti předsednictví České republiky v Radě EU. Duo Lexová & Smetana stojí také za instalací pro českou sklářskou značku KLIMCHI v rámci veletrhu Maison & Objet.
„Naše práce není nikdy stejná, je různorodá, to mě na tom nejvíc baví,“ říká Terezie Lexová. „Mě zase nejvíc baví, když dokončený projekt předáváme klientovi a ten je s výsledkem spokojený,“ doplňuje ji Štěpán Smetana. „Navíc jsme na sebe opravdu hodní a důvěřujeme si. Víme, že když ten druhý něco chce prosadit, pravděpodobně na jeho nápadu něco bude,“ uzavírá Štěpán Smetana.
Kristýna Mikolášková a Tereza Drobná
Tereza Drobná a Kristýna Mikolášková vypadaly ten den skoro stejně. Počkejte, vysvětlím. Pár rozdílů bychom samozřejmě našli – třeba skoro třiceticentimetrový rozdíl v jejich výškách a odlišnou barvu vlasů. Jinak se ale obě designérky sešly sladěné do posledního detailu. Černé kalhoty do pasu s páskem, černý top s dlouhým rukávem, béžové boty, a dokonce i stejné zlaté náušnice. „Nijak jsme to nedomlouvaly. Když jsme se teď ale viděly, musely jsme se smát,“ říká Kristýna Mikolášková.
Společně se svou parťačkou Terezou Drobnou tvoří dvojici vystupující pod jménem Mikolášková & Drobná. Fungují spolu od roku 2021, kdy je dohromady svedla pandemie a chuť zkusit něco nového. Nečekejte ale sáhodlouhé debaty o tom, jestli jejich spojení bude fungovat, jak si rozdělí role a co vlastně budou jako tvůrčí duo dělat. U absolventek designu na Fakultě architektury ČVUT vše probíhalo spíše intuitivně. Jednoho dne si vyšly na procházku, zjistily, že se obě cítí vyhořelé a že hledají nový směr. A plácly si. Ženský tandem, který byl na letošní přehlídce českého a zahraničního designu podepsaný například pod instalací Elle a Elle Decoration, Forbes, Alexmonhart, společnosti Preciosa, ale také pod vlastní, v pořadí druhou kolekcí, byl na světě.
Kolekce, kterou Kristýna Mikolášková a Tereza Drobná letos představily, odkazuje na ženskost. „Minulý podzim jsme společně navštívily muzeum Vitry, kde probíhala výstava věnovaná ženám designérkám. Dost nás to inspirovalo při tvorbě naší kolekce Thanks Girls!, kterou jsme chtěly vzdát hold naším předchůdkyním,“ vysvětlují vznik dřevěných paravanů, stoličky, sklenic a karaf na vodu nebo povlaků na polštáře.
Kristýna Mikolášková (vlevo) a Tereza Drobná tvoří nejen vlastní kolekce, ale zejména poutavé instalace pro velké české značky. Na Designbloku to byla například Preciosa, Elle Decoration nebo Alexmonhart.
„Na Designbloku jsme chtěly vytvořit takový dámský budoár. Záměrně ale nebudeme zmiňovat, kdo jsou ony ženy, z jejichž tvorby vycházíme. Jde o volnou, eklektickou inspiraci,“ dodávají.
Na otázku, zda je pro ně feminismus důležité téma, odpovídají bez váhání: rozhodně, přirozeně. „Samozřejmě to řešíme. I ženy-designérky řeší gender pay-gap nebo nedůvěru mužů v jejich schopnosti,“ říká Tereza Drobná.
Dva roky spolu
Designérky Tereza Drobná a Kristýna Mikolášková na sebe výrazněji upozornily loni se Scene Collection, v níž představily neobvykle tvarované kovové stoly, vázy nebo zarážky na knihy. Mají ale za sebou též trofeje pro golfový turnaj J&T banky nebo spolupráci s pražskou Kunsthalle, pro niž vytvořily minimalistické doplňky do prostoru Book Lounge. Výčet by se dal rozšířit o výše zmiňované instalace, které pro většinu firem slouží jako výstavní mobiliáře.
„Do tématu udržitelnosti bych se ale raději nepouštěla,“ odpovídá Kristýna Mikolášková na dotaz, zda je pro ně důležité, aby se instalace, většinou tvořené na konkrétní událost, daly použít znovu, „máme z toho samozřejmě radost, my samy ale materiály recyklujeme hlavně kvůli nákladům.“ Často proto společně obcházejí „UMPRUM trash“, prostor, kam studenti pražské umělecké školy odhazují materiály, které už nevyužijí. „Jednou jsem tam šla pro takový sokl, který se nám hodil, a totálně jsem tam zapadla,“ směje se Tereza Drobná při vyprávění.
Proč ale UMPRUM, když obě designérky studovaly na ČVUT, ptáte se? Kristýna Mikolášková tu totiž minulý rok dokončila magisterské studium v Ateliéru K. O. V. Evy Eisler. „Sklony k designu jsem asi podědila,“ říká vyšší designérka z dvojice, „děda a babička z tátovy strany malovali, a navíc jsem na ZUŠ narazila na skvělou učitelku. Nedávno jsem o tom přemýšlela a došlo mi, že nebýt jí, asi bych byla letuška.“
To její kreativní partnerka zase mohla být architektka. Pochází totiž z rodiny architektů a stavařů. „Nakonec jsem si ale vybrala design, i když moji rodiče asi nebyli nejvíc nadšení,“ říká Tereza Drobná. Zkušenost z rozdílných vysokých škol duu podle všeho přináší výhody: na ČVUT se na rozdíl od UMPRUM nehlásíte do jednoho konkrétního ateliéru, takže si obě vyzkoušely práci se všemi materiály. Vysoká škola uměleckoprůmyslová je zase podle designérek nesrovnatelně lepší, co se týče technického zázemí.
Nesmíme ale zapomenout, že pod značkou Mikolášková & Drobná, díky které designérky získaly nominaci na ceny Czech Grand Design v kategorii Objev roku za zmíněnou Scene Collection, tvoří obě až po pracovní době. Tereza Drobná, mimochodem vítězka soutěže Master of Crystal 2017, pracuje jako designérka ve sklářské značce Preciosa. Kristýna Mikolášková zase před pár týdny nastoupila do ateliéru k Janu Plecháčovi, uměleckému řediteli Moseru. „Jednou jsme se spolu dokonce musely zavřít do hotelu v Praze, abychom dokončily rozdělanou práci na projektu,“ dodávají.
Výhodou společné práce je prý reflexe, kterou si poskytují. „Když vymýšlíme projekt, snažíme se z každého nápadu té druhé vytáhnout to nejlepší,“ říká Tereza Drobná. „Když je jedna z nás v něčem utopená, druhá jí pomůže,“ dodává Kristýna Mikolášková. Ale i ve šlapajícím soukolí to může občas drhnout. Teď duo nejvíce řeší, jak se v režimu plných úvazků scházet, dalším procesem je hledání spolehlivých výrobců.
Práce i tak mají hodně a na nedostatek zájmu ze strany komerčních subjektů si nestěžují. Když jsme se společně scházely v jedné staroměstské kavárně, zrovna měly designérky s sebou velkou IKEA tašku s prototypy projektu pro Kunsthalle Praha. „Tohle je ještě v pohodě,“ říká Tereza Drobná s pohledem na známý modrý pytel, „když vozíme v malém Fiatu Panda desky na instalace, to je teprve něco.“
